Mac&Tinus

5.

Když se chtěl ke mě přiblížit ještě víc, ucukla jsem.

Musela jsem se vzdálit. Nevím proč, ale prostě jsem to takhle nechtěla. A když jsem si uvědomila co jsem právě udělala, chtěla jsem prostě odejít a zapomenout na to.

„Někdo by měl dojíst ten dort.“ snažila jsem se aspoň trochu zamaskovat tuto poněkud trapnou situaci.

Ale když jsem viděla jeho výraz, došlo mi, že to už nijak nezprávím. Došlo mi, že jsem to právě zkazila.

Hlavou se mi začali honit všechny možné scénáře. Od toho, kdy už mě nikdy nepolíbí a budeme jenom kamarádi až po ten, kdy prostě a jednoduše odejde a už ho nikdy neuvidím.

Musela jsem něco udělat. Něco, aby se na mě nedíval právě takhle, tím svým zaskočený výrazem, který mě srážel k zemi. Musela jsem udělat něco spontánního.
Bohužel než mě něco napadlo stihl se vzpamatovat, možná je to i dobře, ale spíš špatně.

„Já už jíst nebudu. Nějak mě přešel hlad, ale jestli chceš tak to klidně dojez.“