Mac&Tinus

8.

Už jsou to čtyři týdny od našeho poněkud nevydařeného rande s Marcusem. Od té doby co jsem mu druhý den ráno napsala, jsme nebyli v kontaktu.

V podstatě už jsem vzdala všechny možné naděje. Normálně bych se na to vykašlala a snažila se zapomenout, ale nejde to.

Na Marcusovi je něco zvláštního, něco neobvyklého, něco co se mi vrylo hluboko do paměti.

Nejspíš to bude jeho úsměv.
A nebo jeho krásné hnědé oči, které se na mě dívaly vždy s velkým zájmem.

Nemůžu na něho přestat myslet, ani když se vzbudím ve tři hodiny ráno, protože se mi o něm zdá.

Možná, že bych na něho třeba i zapomněla, kdyby pořád Nikol nemluvila o to svém 'úžasném' Martinusovi.

Už to nemůžu vydržet! Opakuje to pořád dokola a nechce chvíli mluvit o něčem jiném.

„Martinus je tak úžasný. On je tak roztomilý, pozorný a neuvěřitelně krásný.“

A nebo taky...

„Tinus je takový zlatíčko. Dnes mi přinesl na naše měsíční výročí obří kytici růží.“

Bože.
Už se mi z toho chce zvracet.

Super.
Právě mi připomněla jak jsem na tom hrozně špatně.

Měsíc v kuse přemýšlím o tom jednom s těch dokonalejch kluků se kterými nejspíš nikdy nebudu.