unspoken words✔️

35. příjezdové cesty

Po dvou týdnech

Naposledy jsem se otočila na svůj, teď už prázdný, pokoj a lehce se usmála. Za tu docela krátkou dobu, kterou jsem tu strávila mi dost přirostl k srdci a i když nerada, musela jsem ho opustit. Místo, na kterém dřív čněla postel s květinovým povlečením teď bylo prázdné, na šedivém koberci byly lehké otlačeniny od jejích nohou a u spárů se válely malé chuchvalce prachu. Jediný kus nábytku, který byl vidět bylo modré křeslo na balkoně. Jelikož jsem ho našla na půdě, ještě po původních majitelích, nemohla jsem si ho odvést sebou, navíc bych ho ani neměla kam dát. V Brooklynu jsme žily ve velkém, cihlovém, dvanácti patrovém domě s pěti místnostmi a jelikož to byl staromódní kus nábytku, navíc v barvě, která by nám ke zbylému vybavení ani trochu neladila, nepřicházelo v úvahu o něm uvažovat. Strčila jsem ruku do černé mikiny s kapucí a vytáhla z ní pomuchlanou krabičku s posledními dvěma cigaretami. Hodinky mi ukázaly ještě deset minut do odjezdu, tak jsem opřela kufr o stěnu u dveří a vydala se na balkon.

Když jsem si zapálila a s hlubokým výdechem zaklonila hlavu, odemkla jsem telefon a začala psát zprávu. Ruce se mi klepaly, z cigarety nepatrně odpadával popel.

Ahoj, jen píšu, že za pár minut odjíždíme. Budeš mi chybět. Všichni budete. Strašně tě miluju, nechtěla jsem, aby to takhle skončilo. Odpust mi to.

Pak jsem ho znovu zamkla a hodila do zadní kapsy batohu. Se slzami v očích jsem znovu popotáhla a zadívala se na zahradu plnou chryzantém. Ihned jsem si vzpomněla na Zacka a tu noc, kdy mě políbil. Jak mi začal básnit o koncertu Oasis a o tom, jak si je v nemocnici zamiloval. Ani nevěděl o tom, že se stěhujeme. A byla jsem za to ráda. Bůh ví, co by udělal. Od incidentu, který se stal ten večer, kdy mě Justin ponížil jsme se neviděli, snad že ani nenapsali. Bylo mi ze sebe nepředstavitelně špatně a smutno. Sama jsem se s ním rozešla kvůli podvodu a pak to stejné udělám Justinovi. Nemohla jsem se na sebe ani podívat do zrcadla, vůbec jsem se nepoznávala.

Když jsem se chystala vyhodit vajgl z balkonu na zem, zabzučel mi telefon v batohu. Chvilku jsem přemýšlela, že bych se podívala, kdo mi píše, nakonec jsem se na to vykašlala, přehodila ho přes rameno a zavřela za sebou balkonové dveře.

***

,,Dej mi ten kufr." Křikla mamka, když jsem se blížila k autu. Podala jsem jí rukojeť, kterou později stáhla dolů a hodila kufr na zadní sedačky. Naštvaně jsem tam hodila i svůj batoh a nasedla dopředu. Chtělo se mi brečet, zároveň jsem měla ale takový vztek. Na matku, na sebe, na Zacka, na Brooklyn, snad na celý svět. Najednou mi znova zabzučel telefon v batohu. Jen jsem se otočila, abych ho vyndala a podívala se, kdo mi píše, když jsem na naší příjezdové cestě uviděla někoho stát. Ne někoho, Justina s Rachel. Ta na mě mávala, jako vždy s úsměvem a Justin držel v ruce telefon a něco do něj sepisoval. Když zvedl hlavu a usmál se, na můj telefon znovu přišla zpráva. To on byl ten, kdo mi psal..

Vyskočila jsem z auta a rozběhla se k nim. ,,Co tu děláte?" Křikla jsem a zavěsila se Rachel okolo krku. ,,Taky tě zdravím." Zasmála se a obmotala ruce okolo mého pasu. ,,Mám pro tebe překvapení." Hlesl Justin a já se mu zahleděla do očí. Rachel mě pustila, já k němu došla, vzala jeho obličej do dlaní a políbila ho. ,,Přišli jste se rozloučit? Děláte mi to ještě těžší, doufám, že si to uvědomujete." Snažila jsem se žertovat, věděla jsem, že se ale za nedlouho rozbrečím. Znovu.

,,Právě naopak." Šibalsky se usmála Rachel a praštila Justina loktem. ,,Au." Sykl, ale hned nato se zase usmál a ukázal rukou na své auto. ,,Pojeď s námi a uvodíš." Nechápavě jsem zvedla obočí. ,,Nedělejte si ze mě srandu. Víte, že za pár minut dorazí noví majitelé a my budeme muset jet." ,,To se uvidí. Tak pojď Amy, budeš mít určitě radost, uvidíš!" Zajásala zase Rachel a poskočila. Unaveně jsem si povzdechla a protřela si oči. ,,Fajn. Ale do pěti minut musím být zpátky, je vám to jasné?" Ani jeden nic neřekl, oba mlčeli jako hrob a potutelně se usmívali. Znova jsem si povzdechla...

***

Justin zastavil na příjezdové cestě u jeho vily. Chvíli ještě bylo ticho, než se Rachel hlasitě rozesmála. ,,Tak dělej Justine!" Kopla do jeho sedačky zezadu a on na ní cosi zamručel, pak se mi zahleděl do očí a šibalsky se ušklíbl. ,,Ta co je? Můžete mi konečně říct, o co tady jde?" ,,Amy.." Začal hned Justin. ,,Víš, že tě miluju. A kdybys odjela, nezvládl bych to, tím jsem si jistý.. Tak mě napadlo.. Nechtěla bys se ke mně nastěhovat?"