„Bucky, konečně jsi tady. Už jsem myslela že dneska nepřijdeš.“ Usmála jsem se na svého přítele a šla za ním. Byl mezi dveřmi a divně sebou házel ze strany na stranu. „Tak... určitě.“ Škytnul mezi slovy a zvláštně se mu zamotával jazyk. Je opilý. Už zase.
„Myslela jsem, že dnes půjdeme za mými rodiči.“ Promluvila jsem na něj opatrně. Vím jak moc protivný bývá, když je opilý. „Co je mi po tvých rodičích? Dej mi pokoj!“ Vykřikl a já cukla s pomocnou rukou, kterou jsem mu nabízela.
Moc dobře věděl, jak háklivá jsem na téma rodiče. Zvláštně potom, co měli moji rodiče nehodu. Ta pro ně bohužel skončila tragicky. Věděl to a přesto mi dokázal ublížit jednou jedinou větou.
Vzala jsem si kabát, obula tenistky a rychle jsem vyběhla z našeho bytu. Nechtěla jsem čekat na výtah, proto jsem seběhla schody a vyběhla jsem ven na chodník.
Okamžitě jsem zamířila k okraji města, kde se nacházel hřbitov. Nechtěla jsem brečet, ale jsem strašně citlivá.
„Y/N, musím ti něco říct...“ Ozval se Tony a popošel ke mně. Usmála jsem se na něj, ale on se tvářil úplně jinak. Smutně. Můj úsměv také ihned odpadnul a začala jsem si dělat starosti. Nevěděla jsem, co od něj mám čekat.
„Tvoji rodiče měli autonehodu.“ Těžko ze sebe dostal. Zamračila jsem se. Tony nahlas polknul a díval se všude možně po místnosti, jen ne na mě. Podívala jsem se kolem sebe. Pepper stála u kuchyňské linky a v ruce držela skleničku s vodou, ze které pomalu upíjela. Thor seděl na pohovce se založenýma rukama v klíně a koukal se na ně a u dveří stál Bucky. Opíral se o rám dveří a se založenýma rukama mě pozoroval.
„Panebože! Jsou v pořádku?!“ Vyskočila jsem ze židle a tázavě se na Tonyho podívala. Nic neříkal. Začínala jsem se opravdu bát. Proč nic neříká? Proč mi neodpoví? „Tony?! Jsou v pořádku?!“ Zakřičela jsem.
„Je mi to líto, Y/N.“ Zašeptal a opět se podíval dolů na svoje boty. Ne! Hlavně to ne! „Ne! Tony, pros-“ zlomil se mi hlas v polovině věty. To nemůže být pravda. Začala jsem se třást a slzy se začaly kutálet po mých tvářích.
Ani nevíte, jak jsem se cítila. Bezmocně. Osaměle. Měla jsem vztek, ale hlavně se mi udělalo špatně. Špatně z toho, že už svoje rodiče nikdy neuvidím. Nikdy už mamce neřeknu, jako moc jí miluju. Nikdy si už s tátem nebudu moct dělat srandu z mamky. Nikdy.
„Ne! To nemůže být pravda!“ Chytla jsem se za vlasy a trhla s nimi. Ta bolest, nebyla ani zdaleka tak obrovská, jako ta, která procházela mým srdcem. Slyšela jsem se vzdáleně. Všechno jsem slyšela vzdáleně.
Viděla jsem, jak za mnou Bucky přiběhl a vzal si mě do obrovského objetí. Silně mě stisknul, abych nespadla, protože moje nohy přestaly pracovat. Ani nevím, jak dlouho jsem mu na tom rameni brečela, ale byla jsem ráda, že tu se mnou je. Aspoň někdo.
Byl tu se mnou po celou dobu, co jsem prožívala smrt rodičů. Vždycky mi pomohl. Se vším. A tak nějak se stalo, že jsem k němu začala cítit něco víc než kamarádství. A bylo to i opačně.
Cestou ke hřbitovu jsem procházela kolem mnoha temných uliček a lhala bych, kdybych řekla, že jsem se nebála. Ty uličky byl taky důvod toho, proč jsem chtěla, aby šel se mnou Bucky. No ale co už.
„Nekam se chystáš, puso?“ Ozvalo se zrovna, když jsem procházela kolem jedné uličky. Srdce se mi zastavilo a pohltil ho strach. I já celá jsem se zastavila a pomalu jsem se otočila na dotyčného, který vyřkl daná slova.
