„Do piče, kurva fix teda už!“ Uslyšel jsem někoho zanadávat. Bylo už pozdě v noci a já byl ještě na obhlídce města, takže bylo docela divné, že tady někdo tak řve.
„Hej hej hej. Uklidni se nebo vzbudíš celou čtvrť.“ Přišel jsem za dotyčným a poklepal mu na rameno. Byl to nějakej týpek oblečenej do černo-červenýho kostýmu. To je ujetý.
I když... Já mám co říkat, když za ním stojím ve Spidermanovským obleku. No co už.
„Bože, pavouk přišel.“ Zamumlal dotyčný do masky, kterou si následně sundal.
Neřešil jsem jeho narážku a dál si prohlížel jeho obličej. Vypadal jako shnilý avokádo. Doslova, nedělám si srandu.
„Nečum nebo tě praštím.“ Vyjel na mě a myslel si, jak je kdoví jak drsnej. Nebyl. Ani zdaleka ne, spíš byl pro smích. Nic jsem mu na to neřekl, ale zrak jsem od něj odvrátil.
„Co se stalo, žes tady tak řval?“ Optal jsem se ho mile, ale čekal jsem, že mi opět nějak odsekne. Chvíli bylo ticho, ale poté svěsil ramena a povzdechl si.
„Zapomněl jsem si klíče a teď se nemůžu dostat dovnitř.“ Nakopl kamínek, který odletěl kousek od něj. Fajn, myslel jsem, že má opravdu nějakej problém a on si jen zapomněl klíče. No to si ze mě snad děláš srandu, chlapče.
„Vážně? Proč bych ti měl věřit, třeba jsi zloděj.“ Podezřívavě jsem přimhouřil oči a prohlédl jsem si ho od hlavy k patě. Viděl jsem, jak protočil očima a zamlaskal.
„Deláš si prdel?“ Obořil se na mě. Zatnul čelisti a snažil se uklidnit svoji mysl. „Kdybych byl zloděj, asi bych tady tak neřval.“ Zakřičel, až jsem se ho lekl.
„Sorry, pane.“ Omluvil jsem se mu a ani sám nevím, proč jsem mu řekl 'pane'. Seš fakt debil, Petere. Fakt že jo.
„Pomož mi se dostat dovnitř.“ Ozval se najednou a tázavě se na mě podíval. Nebyl jsem si jistý, jestli mu chci pomoct. „Proč bych to měl dělat?“ Zamračil jsem se na něj.
„Já ani nevím hej, možná proto, že je to tvoje povinnost. Pamatuješ? Pomáhat a chránit.“ Poklepal si jedním prstem na čelo a zatvářil se, jakoby byl největší master mysli světa.
„Seš vážně tak blbej, nebo to jenom hraješ?“ Pokroutil jsem nad ním hlavou a zamlaskal jsem.
„No jako občas hraju hry na Xboxu, ale jinak nic.“ Odpověděl mi a já na něj vykulil oči ještě víc, než předtím. Ten kluk si že mě snad dělá srandu.
„Mám chuť tě praštit, vážně velkou chuť.“ Řekl jsem spíš pro sebe, ale bylo mi jasné, že to slyšel, protože já šeptat zrovna moc neumím.
„A kam se jako poděl tvůj slogan 'Pomáhat a chránit'? Máš mi snad pomoct a ne mě bezdůvodně mlátit.“ Ublíženě se na mě podíval a já už fakt měl chuť mu jednu vrazit. Ještě jsem se naštěstí držel.
„Vidíš snad, že bych byl policajt?“ Obořil jsem se na něj a prstem ukázal na sebe. Sjel mě pohledem a chvíli nic neříkal.
„Ne, proč bys měl být policajt?“ Zeptal se nechápavě, ale pak vykulil oči. „Ty jsi agent v utajení a sleduješ mě, jestli pořád mám ty drogy?“ Vyděšeně se na mě podíval, ale svůj hlas trochu ztišil.
Podíval jsem se na něj stylem 'Děláš si ze mě už fakt prdel' a poté jsem od něj zrak odvrátil a raději se k němu obrátil zády.
„Ty máš doma drogy?“ Zeptal jsem se potichu, pořád otočený k němu zády. Byl jsem z něj už opravdu na prášky. „Pff, ne...“ Nechápavě odpověděl a já se otočil zpět k němu. Vyhýbal se mému očnímu kontaktu.
„Rozhodně jsem je neschoval pod podlahu a nedal je na hlídání staré slepé paní.“ Protočil jsem nad tím očima, ale už jsem to radši dál neřešil.
„Víš co? Radši ti pomůžu dostat se dovnitř, abych od tebe už měl pokoj.“ Rozhodl jsem se a vydal se za ním ke dveřím. Začal jsem s nimi lomcovat, ale ihned jsem toho nechal, protože to vydávalo fakt hlasitý zvuk a já nechtěl nikoho vzbudit.
„Nemáš třeba pinetku?“ Optal jsem se, zatímco jsem si prohlížel klíčovou dírku, ale ihned jsem věděl, co mi odpoví.
„Jo, počkej.“ Vyděšeně jsem se na něj podíval, protože tuhle odpověď jsem vážně nečekal. On si mě ale nevšímal a dál v obleku hledal pinetku.
„Tady.“ Podal mi ji, když ji konečně našel. Radši se ani nebudu ptát, kde ji měl. Ani se radši nebudu ptát, proč u sebe nosí pinetku.
Chvíli jsem s ní šmátral v zámku, ale pořád se mi nedařilo ho otevřít. „Super, nejde to, máš smůlu.“ Odvětil jsem asi po pěti minutách marného snažení a odstoupil jsem od dveří.
„Tak počkej, zkusíme klíč.“ Nejprve mi nedošlo, co řekl, ale po chvíli mi to docvaklo. Podíval jsem se na něj a on držel v ruce klíč, nejspíš od dveří.
„No to si ze mě děláš ale už fakt prdel, žejo?!“ Vybouchl jsem.
~~~
Tak jo, další příběh, tentokrát pro KajkaSkolnikova7, tak snad se aspoň trošku líbilo 💘
Jinak se chci strašně, ale strašně moc omluvit, že tak dlouho nebyl díl, jsem fakt hrozná, já vím, ale teď se trošku potřebuju věnovat gymplu 😭
Budu ráda za votes a komentíky 💘
