Fall for you

Prolog

     Snažíš se otevřít svoje oči. Nejde to lehce, tvoje víčka jsou těžká a připadá ti, že chtějí zůstat zavřená. Přesto se snažíš, dokud se ti to nakonec nepovede. Jakmile se rozhlédneš kolem sebe, začneš panikařit. Všechna ta bílá barva, pípající přístroje, jehla v tvojí ruce, co se to tu děje? Lehce se uklidníš, když ti dojde, že jsi v nemocnici. Dlaní, do které je napojená kapačka, si prohrábneš svoje dlouhé hnědé vlasy. Pak se panika vrátí a to v mnohem větším rozsahu. Najednou ti dojde, že nemáš ponětí, kde ses vzala v nemocnici. Tvojí hlavou se honí milion otázek. Kde ses tu vzala? Co se stalo? Proč tady není nikdo s tebou? Ve stejnou chvíli, jako ty se chystáš vstát z vysoké nemocniční postele, vejde do tvého pokoje hubená blondýnka v bílém - nejspíš sestřička.
„Oh, slečno Martinová, jste vzhůru," promluví na tebe a rychle odcupitá pryč.
Cítíš se zmatená, ale hned je ti všechno jasné, když se vrací s vysokou postarší ženou, která bude určitě doktorka.

„Jak se cítíš Ronnie?" řekne a hned začne svojí malou baterkou svítit do tvých hnědých očí.
Ucukneš, tolik světla je pro tebe nepříjemné. Jenže ona si tvoji hlavu chytne a ještě chvíli tě mučí. Pak si něco zapíše do svých poznámek a posadí se k tobě na postel.
„Ronnie, co si pamatuješ z té noci?"
„Jaké noci?" řekneš nevlídně.
Nechtěla jsi být tak nepříjemná, ale vypadlo to z tebe. Nemohla jsi za to, to ten nepříjemný pocit zmatení a nervozity. Hned se za to omlouváš. Tvoje dlaň tě lehce plácne do čela. Promneš si spánky.
„Opravdu nevím, o čem to mluvíte. Je mi to líto," promluvíš tiše.
„Chápu," přikývne doktorka.
Vidíš, jak hlavou kývne na sestřičku, která hned opět cupitá pryč. 
„Stalo se něco opravdu vážného, Ronnie."
„Tak co se stalo?" začínáš být netrpělivá.
Nelíbí se ti, že nic nevíš a k tomu tahle doktorka všechno zdržuje, snad jakoby ti něco nechtěla říct. To v tvojí hlavě dělá ještě vetší zmatky. Co tak hrozného se mohlo stát? Panebože, byla to autonehoda a tvoje rodina je mrtvá! Nebo tě snad někde přepadli? Zabili snad někde někoho? Ne, tak co je to!
„Ublížila jsi sama sobě, museli jsme ti vypumpovat žaludek a máš několik stehů, které nebudou moc pěkné. Už tu takhle ležíš několik dní, měli jsme o tebe strach. Všichni o tebe měli strach."
Zarazíš se. Ublížila sama sobě? Proč bys to dělala? Nepamatuješ si, že by se ti stalo něco tak hrozného, aby sis pokusila vzít život. Doufáš, že hnědovlasá doktorka, která pořád sedí na tvojí posteli, pro tebe má odpovědi.
„Proč?" zeptáš se jí a doufáš v odpovědi.
„Doufala jsem, že to mi řekneš ty, Ronnie," povzdechne si.
Zakroutíš zoufale hlavou. Zavřeš svoje těžké oči a snažíš se něco vybavit. S nechutí zjišťuješ, že si nepamatuješ nic víc než základní věci a malou usměvavou holčičku, která si na zahradě staví bábovky z písku. Donutíš se otevřít oči a podíváš se na sedící ženu.
„Nic, já si nepamatuji nic. Proč? Jak?" tvůj hlas se trochu zvyšuje.
„To se stává velmi často. Neboj, spraví se to. Možná to bude chvíli trvat, ale vzpomínky se ti začnou vracet." 
Chvíli trvat. Ale to si nemůžeš dovolit, musíš vědět, co si ti stalo. Někdo ti přece musí říct, proč sis chtěla vzít něco tak drahého, jako je tvůj vlastní život.
„Je tu někdo, kdo by byl schopný mi něco vysvětlit?"
„Mluvili jsme s tvými rodiči, kteří nechápou, jak se to mohlo stát," odpoví ti.
Znovu si povzdechneš. Ponoříš se hlouběji do polštáře a snažíš se přemýšlet, ale bolí to. Všechno tě bolí. 
„Pak jsme mluvili s tvojí kamarádkou. Nebyla si jistá, ale říkala něco o Theodorovi, ale toho už se nám najít nepodařilo."
V tu chvíli, jakoby tě někdo praštil do tvé už tak příliš bolavé hlavy. Všechno se zatřáslo.
„Theodor," zašeptala jsi.