Číslo 98

Kapitola první. - Letenky do Dánska

Seděla jsem v univerzitní lavici skoro v poslední a nejvýše usazené řadě v učebně. Hlas profesorky se rozléhal po obrovské místnosti a má dlaň psala propiskou do sešitu těch pár nejdůležitějších pojmů, které profesorka několikrát zdůraznila. Byla poslední hodina a oči se mi klížily samy od sebe. Jenom fakt, že zbývalo pouhých pár krátkých minut do konce celého toho otravného týdne ve škole mě udržovalo v rámci možností čilou. 

Hlavu jsem si podepírala jednou dlaní a každou chvíli jsem si zastrkovala jeden neposedný pramínek hnědých vlasů za ucho, aby mi nepadal do obličeje, i když mé snahy byly povětšinou marné a vždy mi do obličeje zase spadl zpátky.

„Máme poslední dvě minuty studenti. Vím, že je konec týdne a všichni máte vidinu toho, kolik klubů za ten víkend navštívíte, ale zkuste mě prosím ještě ty poslední sekundy vnímat!" Zvolala zvučných hlasem naše profesorka fyzioterapie. Položila si své brýle na stůl a zatnutými pěstmi se opřela o katedru v učebně. Narovnala jsem se na židli, promnula si své unavené oči a pohlédla jsem na ni se zbytkem energie, který mi zbýval.

  „Jelikož jste již na konci druhého ročníku, přichází zde období praxí. Období, které všichni studenti milují, jelikož nemusí sedět v lavicích a učitelé naprosto zbožňují, jelikož tady s vámi nemusíme pár týdnů ztrácet nervy." Cukla pobaveně koutky a z několika míst učebny se ozvalo potiché zasmání. „ Většinou si studenti své praxe vybírají sami, ale tento rok jsme byli speciálně požádání českým národním hokejovým týmem, zda bychom mohli poslat studenta fyzioterapie do Kodaně, aby zde pomáhal hráčům s namoženými svaly, přiskřípnutými nervy a všemi těmito klasickými zraněními." Podívala se významně na každého z nás a u všech studentů tato zpráva přinesla nadšené pozdvižení, již tak pochmurné nálady.

Profesorka si z brašny vytáhla jeden úhledně napsaný papír a položila si ho před sebe na katedru. „Nemyslete si, že tam, ale pojede celá třída. To jste na omylu. Posíláme tam pouze jednoho studenta, u kterého jsme si jistí správností jeho práce a dobrými výsledky. Proto zde u sebe mám papír s vašimi průměry a hodnoceními od učitelů..." Povzdechla si a několik studentů nesouhlasně zamručelo. Nahnula jsem se více dopředu, aby jsem zcela jasně viděla naší profesorku a napjatě jsem jí poslouchala, přičemž už jsem několikrát stihla okřiknout moje spolužáky, kteří nevěnovali pozornost. 

  „ Po dlouhém rozhodování se vedení školy shodlo na tom, že do Kodaně s našimi hokejisty poletí někdo, komu vychází nejhorší známka z jednoho předmětu dvojka a jinak má čisté jedničky. Většinou se snaží, někdy tedy méně, ale jde u ní vidět, že je opravdu pracovitá. A proto se za mnou po hodině prosím zastav Bětko" pronesla a když jsem uslyšela své jméno, narovnala jsem se jako surikata a začala se zmateně rozhlížet kolem sebe s nevěřícným úsměvem na rtech. 

Já poletím do Kodaně? No to mě potěš koště... Pomyslela jsem si a v mé hlavě, již probíhala naprostá agónie a nekončící párty. Ostatní studenti mi ze slušnosti poblahopřáli i když šlo vidět, že jsou nejspíše smutní, že to nejsou právě oni, kteří si v Dánsku udělají dovolenou. Když byla skoro celá učebna vylidněná, sbalila jsem si sešity do batohu, který jsem si lajdácky přehodila přes jedno rameno a energetickým krokem nabitá elánem jsem došla až ke katedře. „ Gratuluji. Zasloužíš si to Bětko." Poblahopřála mi profesorka a potřásla si se mnou rukou. 

  „ Děkuji..." Špitla jsem. Na mé tváři se v tu chvíli objevoval úsměv od ucha k uchu dělající ze mě andílka.„ Letadlo odlétá v neděli ráno. Tady máš letenku..." podala mi kus papíru a já si ho pečlivě zastrčila do jedné z kapes batohu.„... Nemusíš se ničeho bát. Bude tam spousta lidí, kteří ti vše ukážou. Podíváš se do ciziny, poznáš nové lidi a zkušenost jako je tato se ti bude do života určitě hodit" Pohladila mě mateřsky po paži a v mých tvářích se vytvořily ďolíčky. „ Ještě jednou děkuji.. a na shledanou." Zasmála jsem se a vyběhla jsem z univerzity na rušnou ulici. 

----

  „ Dobrý pane Plekanec." Ozval se hlas nedaleko ode mě. Podívala jsem se jeho směrem a spatřila mladíka, kterého jsem dosud znala jen z televizní obrazovky. Přes metr osmdesát vysoký s hnědými vlasy, pečlivě vyčesanými nahoru a s černou mikinou, která na jednom prsu měla vyšitý znak české republiky. „Říkej mi Tome Martine" Poplácal ho chlapecky po zádech jeden z těch nejznámějších na soupisce celého týmu. „Bětko, posloucháš mě?..." Dloubl do mě loktem doktor Singer a zatřásla hlavou. 

„ Omlouvám se, jenom jsem se nad něčím zamyslela" podívala jsem se na něj omluvným pohledem a se zasmál. „Bylo to nad čím jsi se zamyslela metr osmdesát-pět vysoké s hnědými vlasy a na dresu nesoucí číslo devadesát-osm?" Rýpl si a já komicky protočila očima. „Promiň, ale za tu dobu, co tu dělám jsem si zvykl na nadšené fanynky." Cukl pobaveně koutky a ukázal mi papíry, na kterých bylo rozdělení pokojů. „Ty budeš na pokoji s Karolínou. Je to nutriční specialistka a myslím, že vy dvě si budete rozumět..." Jeho proslov však přerušilo oznámení vycházející z jednoho z mnoha reproduktorů, které se na letišti nacházeli. Všichni rázem popadli své kufry a tašky a vydali jsme se jako skupina dětí na školním výletě k našemu letadlu. 

Když jsem zahýbala do uličky, která vedla k letadlu, dostihla mě vysoká blondýnka, která měla na rtech sladký úsměv. Podala mi ruku a pohodila hlavou, aby si spravila vlasy. „ Já jsem Karolína, ale můžeš mi říkat Kájo. Možná už mě ti doktor Singer představil" Podotkla a já přikývla. „ Alžběta, ale můžeš mi říkat Bětka." Oplatila jsem jí úsměv a společně jsme nastoupili na palubu letadla s českou vlajkou. Vyhledaly jsme obě naše sedadla, která byla jako ve vlaku. Proti nám byla ještě další dvě volná. Obě dvě jsme doufali, že si naproti nám sedne někdo další z realizačního týmu, ale místo toho to místo zaujali dva hokejisti. 

„ Já jsem Dominik, ale můžete mi říkat Kubaldo a toto je můj věrný parťák Filípek Chytil" Představili se nám když dorazili až k nám. „ Já jsem Bětka a toto je Karolínka" podotkla jsem a ukázala na mojí spolusedící, která mě za zkomoleninu jejího jména dloubla ostře loktem do boku. „ Kája" opravila mě vzápětí a Dominik s Filipem se oba potutelně zasmáli a usadili se naproti nám. 

„ A co tady děláte takové krasavice jako vy?" Pozvedl Dominik obočí a Filip vedle něj jen protočil očima a povzdechl si. Pobaveně jsem nad ním zakroutila očima. „ Nevšímejte si ho. Já vám to přeložím do normální věty - Co s námi budete dělat v Kodani?" Optal se nás a Kubalda se šibalsky usmál. „ To mělo dvojsmysl Chýťo a celkem se mi líbil. Vidíš, že jsi se ode mě už leccos naučil" Plácl ho do ramene a rozcuchal mu vlasy.

Obě dvě jsme se na sebe s Kájou podívali a zakroutili jsme nad nimi hlavami. „Já jsem fyzioterapeutka a Kája je nutriční poradkyně" vysvětlila jsem stručně a výstižně.„Ach tak. Tak to abych si něco namohl anebo blokl svá záda." Řekl okamžitě Kubalík a zasloužil si od Filipa ránu loktem do žeber a přísný rodičovský pohled. 

  „ Nebal jí Kubaldo, má na hezčí než jsi ty." Ozval se hlas za námi. „ Skóruješ Neči!" Mrkl na kluka za námi Filip a začal s ním provádět jeden z těch zatraceně dlouhých a složitých pozdravů s plácáním, pěstmi a všemožnými otočkami najednou.  Upřímně jsem v té chvíli za takové proniknutí do hovoru byla ráda, jelikož než by Dominik zmlkl, měl by už chudák udělanou díru v žebrech udělanou loktem Filipa.