Číslo 98

Kapitola druhá. - Královna Alžběta

Zbytek cesty jsme se k velkému úspěchu rozhodli, že si jako čtyřka pustíme film, aby jsme se zbytek cesty nenudili, jelikož ani jednomu z nás se nechtělo spát. Bohužel pro mě to byl zrovna horor, které já z celého srdce nesnáším. Polovinu filmu jsem proto měla přivřené oči, zakryté uši a zuby nehty jsem se držela Káji, která byla statečnější než Kubalda s Chýťou, kteří občas při leknutí pronesli pár sprostých slov a vysloužili si tak otcovský pohled od trenérů sedících jen řadu za námi. 

Martina jsem od té doby již neviděla a bylo mi toho líto. Chtěla jsem mu ze srdce poděkovat za to, že za mě dloubl do Kubaldy. Ale ač jsem se dívala jak jsem se dívala v žádné řadě jsem ho nezahlédla. 

Jak jsem očekávala, než jsme stihli dokoukat všechny díly daného hororu, oznámil nám náš pilot, že přistáváme na letišti Kastrup v Kodani. Výhled z okénka byl už tak dost nádherný a to jsme ještě nepřistáli. „Hele, Royal aréna!" Ukázal Filip, když jsme všichni seděli namačkaní u okének. „Hej Chýťo, teď se dívám já. Už jsi tam dlouho!" postěžoval si Kubalda a nespokojeně zamručel, načež se trenér Jandač postavil a nad oběma zakroutil nevěřícně hlavou.

  „ Jako malí.." protočil pobaveně očima a rozhlédl se po všech přítomných.„ Až vystoupíme z letadla, bude zde nejspíše pár novinářů a velký zmatek. Vaše zavazadla letěla již předchozím letadlem, takže jsou již všechna naložena v autobuse, který nás doveze do hotelu. Tam vám řeknu více, jestli se tam tedy vůbec dostaneme v průběhu dalších dvou hodin." Poznamenal při pohledu na novináře stojící u výstupu z letadla. 

Jak se dalo čekat, hned co vyšli první hokejisti z letadla ozvalo se nadšené cvakání foťáků, hlasy reportérů a radostný potlesk všech fanoušků, kterých zde byl také nadbytek. Všichni měli oblečené české dresy, na tvářích namalované české vlajky a na hlavách podivuhodné klobouky  a paruky. Stáli přitom s mobily a natáčeli náš přílet sekundu od sekundy jako nějaký významný dokumentární film.

 Společně s Kájou a zbytkem realizačního týmu jsme počkali než všichni hokejisté a trenéři opustí letadlo a společně jsme ještě posbírali věci, které si zde ostatní zapomněli a že jich nebylo málo. Sama jsem přitom dostala několikrát malý infarkt, když jsem si nemohla vzpomenout, kde jsem si dala mobil a nakonec jsem ho našla na dně kapsy kalhot. Do dlaní se mi přitom u východu dostal neznámý mobil, který ležel na zemi. Zastrčila jsem ho do kapsy mikiny, kterou jsem si oblékla těsně před výstupem a poté jsme i my vystoupili z letadla zasypáváni hromadou otázek.  

Ani jeden z nás neřekl pouhé slovo, jelikož nám už tak dávalo neskutečnou práci se prodrat jásajícím davem přes halu letiště až k autobusu. 

  „ Neviděli jste někdo můj mobil?" Ptal se známý hlas jednoho z kluků u autobusu. Z davu stejnobarevných teplákovek se za chvíli prodral Neči se starostlivými vrásky v obličeji. Ihned mi to docvaklo a vylovila jsem mobil z kapsy mikiny. Pomalým krokem jsem k němu přišla a položila mu mobil do dlaně. „ Byl u východu" poznamenala jsem s úsměvem na rtech a Neči  úlevně vydechl. „Díky, jsi můj zachránce. Jak bych se ti měl odvděčit?" Zeptal se mě a stiskl ochranitelsky svůj mobil ve dlani. 

  „Stačilo, že jsi dneska odpálkoval Dominika. Nestihla jsem ti za to ani poděkovat." Zazubila jsem se na něj a podívala se na Kubaldu, který si povídal s Kájou a přitom žvýkal žvýkačku. Martin nad tím jen lajdácky mávl dlaní a pobaveně si odfrkl. „Není zač. Baví mě ho stírat. Občas se chová jako idiot, ale to nejspíše všichni." Pokrčil rameny a cukl jedním koutkem.