I&My family

Children's home

,,Milane?? Co-co s náma bude??"těžce sem polkla při představě rozdělení toho jediného,co mi po autonehodě mých milovaných rodičů zůstalo, a to straší bratr Milan a mladí bráška Boris. ,,S náma?? Se mnou nebude nic. Já tu budu žít svůj poklidný život s mojí Sárou, tady v bytě a založíme rodinu. Co s vámi bude je mi jedno."řekl mi přímo do očí můj vlastní bratr. Mně! Mně, které sliboval, že mi nikdo neublíží, protože mě bude chránit a na mé nápadníky už od branky bude střílet vzduchovkou, aby mě nikdo neodvedl... a teď sám chce, abych šla s bratříčkem pryč. Už je to týden, co mi zemřeli rodiče a on se hned změnil. Přijde mi, že ho ta autonehoda nemrzí. Ke mně se po jejich smrti choval jako ke kusu hadru. Byla sem jeho služkou a Sára-jeho přítelkyně, s kterou sem si rozuměla více, jak s mojí drahou a nejlepší kamarádkou Tamarou, se mě vůbec nezastala. Tady se mě už neměl kdo zastat a Boris byl na to moc malý a nechápal to.

,,Jdi si zabalit, pojedete do dětského domova."řekl mi ledabyle a odešel z obýváku do kuchyně.

Při balení věcí sem brečela a brečela. S mamkou a taťkou v tomto domě jsem zažila spoustu krásných, ale i někdy smutných vzpomínek, které mě vždy zahřál u srdce, ale teď mi je chce Milan vzít. A za to ho nenávidím! Nenávidím ho a i jeho přítelkyni, které jsem se tolik svěřovala!! Prý by na nás, kvůli dětem, co brzo budou mít, neměli čas a tak by bylo lepší, aby jsme byli u jiné rodiny, která nás  ,,určitě bude milovat ",jak řekla hyena jménem Milan. Do ruky jsem si vzala naší rodinou fotku, kde jsme všichni a hlavně šťastní. Taťka má na ramenou Borise a kolem pasu objímá rukou mamku a oba dva se smějí. Já jsem na zádech Milana a smějeme se ještě víc, než maminka s tatínkem a Borisem dohromady. Tu fotku si taky zabalím a Milana odstřihnu. Nenávidím ho!

,,To ti to trvalo! Boris už má zabaleno, tak pojedeme."řekl Milan, když jsem scházela schody.

,,Tobě je úplně jedno, že nám zkazíš celý život?!"vyjela sem na něj. Opravdu je mi z toho smutno. Z toho, co to mám za bratra. Hnusnou sketu.... hyenu.

,,A víš, že jo?? Je mi u prdele, milá zlatá, že ti zkazím život. Je mi to úplně jedno. Úplně."ušklíbl se. Nemohu tomu uvěřit. To není ten bratr, kterého znám... To není on. Jen se mi to zdá. Ráno se probudím díky hlasu mamky a taťky a já budu zase šťastná a s Milanem pojedeme znova na ryby. Určitě ano.

,,To nemyslíš vážně!!Prosím, Milane, já tu chci zůstat. Nebudeme dělat problémy, prosím. Budu -"
,,Dost, už sem řekl!Borisi!!!! Okamžitě přijď dolů!!!"sprostě mě přerušil a vzápětí zavolal Borise.

Do dvou minut tu byl o deset let mladší brácha a se slovy Milana, že jedeme na výlet jsme naskákali do auta. Sbohem, můj rodný domove plný vzpomínek

°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
,,Vystupujeme! "oznámil nám Milan po poměrně krátké cestě, pokud počítám i otravné ptání Borise, jestli se podíváme tady v Liberci na Bílé Tygry, protože je v Ostravě nevidíme, u polorozpadlého domu, který brzo bude i náš.

,,To nemyslíš vážně!!"protestovala sem. ,,Myslím a teď jdi pro kufry!"rozkázal mi. Dál jsem nic neříkala a vystoupila z auta, protože od Milana jsem nikdy pro ránu nešla daleko.

Když sem je všechny pobrala sama, protože mi Milan odmítal pomoct, tak jsme potom mohli vstoupit do brány pekelské. A vevnitř to nebylo o nic lepší, jak venku - rozpadlé schody, po kterých jsme museli šlapat nahoru, pokojíčky pro děti vypadaly jako věznice, každou chvilku se někde ulomila omítka a další...

,,Tohle nemyslíš vážně!!"zopakovala jsem tuto větu jako teď už po několikáté. ,,Ale myslím. Vybíral sem vám to nejlepší."ušklíbl se Milan.