I&My family

Now,this is your new home,baby

Denisa

Muž, do kterého jsem vrazila se usmál a po mém představení se rozloučil a odešel. Nechápala jsem to. Proč se nepředstavil? Není snad vychovaný? Zakroutila jsem hlavou v nesouhlas a šla si zpět na pokoj. Někoho mě silně připomínal. Někoho, koho jsem už určitě viděla, ale byl to muž z Anglie, takže se asi jen mýlím. Z toho smutku už mi opravdu hrabe.

Někoho mi připomínal, ale nikdy by mě nenapadl ON.

,, Deniso, sbal si věci. " vtrhla mi do pokoje paní Králová a já s nechápajícím obličejem na ni pohlédla. Ta se na mě jen letmo podívala a zmizela.Co jsem udělala? Stalo se něco? Otázky se mi hemžily hlavou a já i s nimi balila své věci.

Když jsem měla zabaleno, sedla jsem si na postel a vzala do ruky fotku s mojí rodinou. Ihned se mi spustily slzy a já je snažila zastavit. Brečím pouze po nocích, ne po ránu. Rukávem jsem si utírala slzy a potichoučku jsem zpívala písničku, která byla mých rodičů oblíbená. Hořely, padaly hvězdy.

,, Slova jsou naděje i zklamání z pravdy. Města jsou jen ozvěny našich jmen. Jenže ty cesty nejsou vůbec snadný, klesají, stoupají pohledem.... "

Při této písničce se rodiče poprvé poznali a tatínek ji od té doby stále zpíval mamince každý den. A nikdy ji nepřestali milovat.

Moc mi chybí.

,, Deniso, už máš zabaleno? " přišla ke mně paní Králová a pomohla mi s kufrem. ,, Kam mě to po-posíláte? "vzlykla jsem. Brečela jsem kvůli rodině. Ne kvůli tomu, kam se mám přemístit, protože tam to nebude horší jak tady.

To jsem se pěkně spletla.

,, Adoptovali si tě mladí manželé. " usmála se na mě. ,, Co? Vždyť -vždyť se mají nejdřív vyřídit papíry, prověřit rodinu, příjmy... Vždyť mě můžou dát klidně i nějakým psychopatům!Vždyť -" ,,Nevyšiluj, Deniso. Tady u nás se to neprověřuje. Vždyť to víš sama, jak to tu vypadá, takže jsme vůbec rádi, že sem nějaká rodina vůbec zavítá. A teď pojď." naznačila mi rukou, ať jdu z pokoje na chodbu. Králová mi vzala kufr a i s ním jsme kráčely do ředitelny.

,, Ahoj, Deniso. Tohle je tvá nová rodina. Zayn a Jelena Malikovi. " řekl hned ředitel, když jsem otevřela dveře. Toho muže jsem potkala na chodbě a ta žena mi taky někoho připomíná. Oba se na mě usmívali a já usilovně přemýšlela, kdo to je. Zayn Malik. Zayn Malik. Zayn Malik. Někde jsem ho viděla. Určitě. Jen si nemůžu vzpomenout.

,, Ahoj Denny.Můžu ti tak říkat? "
podal mi ruku Zayn. Já jsem pouze stydlivě přikývla a přijala jeho ruku. ,, Ahoj, já jsem Gigi. " usmála se na mě má adoptivní máma. Neříkal náhodou ředitel, že se jmenuje Jelena??,, To je moje přezdívka. " dodala, když viděla můj obličej. ,, Tak dobře, děkuji a půjdeme už, ano? Denny, jdeme. " řekl mi a pomohl mi s kufrem.

Když jsme se dostali vlakem do Prahy, Gigi mi oznámila, že mám svůj pokoj v hotelu, protože měli dva pokoje. Vůbec mi nešlo do hlavy, proč by si manželé brali dva pokoje. To už se mnou počítali?

S tichým 'děkuji za pokoj ' jsem se v něm zavřela a vylezla až ráno. Večer jsem s nimi nikam nechtěla jít a brečela, proč mám takový život. Proč mi museli umřít rodiče? Proč si nás bratr u sebe nenechal? Proč... Samé proč, ale žádná odpověď. To jsem v životě byla tak špatná? Já jsem nelhala, nikdy neřekla velmi sprosté slovo, hezky jsem se učila, rodiče jsem poslouchala...

To až u Zayna jsem se pořádně změnila. K horšímu.

Ráno jsme šli na snídani a já si ani nekousla.