Válečné zóny mezi láskou a nenávistí

Prolog

Každý den po škole chodím pracovat do bistra. Kdy se vůbec nemaluji a místo dlouhých hnědých vlasů mám paruku. Takže mám blond vlasy střižené do mikáda. Místo hnědých očí mám zelené čočky.

„Proč mám pocit, že vás znám?" zeptá se mě Stefan, který si objedná hranolky.

„Myslím, že jste si mě s někým spletl." Mám strach, že mě pozná. „Nesmím s vámi mluvit, nebo by mě mohl šéf vyhodit."

„I podle hlasu mi někoho připomínáte." Stefan pořád naléhá na svém tvrzení.

„Zdržujete mě od práce! Za vámi stojí další zákazníci." Naučila jsem se používat jiný hlas, ale teď mi asi zřejmě selhal, když mě málem poznal Stefan.

„No to mě poser." Stefan se rozesměje. „Přede mnou stojí královna školy, Elizabeth!"

Celá strnu, protože k tomuhle nemělo nikdy dojít. Nikdo neví o tom, že musím pracovat v bistru. Jenže zrovna on musel na to přijít. Ten nejhůř vhodný člověk. Je mi jasné, že to roztroubí po celé škole. Díky tomu ve všech očích zase klesnu.

„Stefane, mohli bychom si promluvit?" doufám, že mě neodmítne. Přikývne. Jdeme ven, kdesi s ním promluvím. „Jestli tohle roztroubíš po celém městě, tak mi věř, že ti urvu koule a udělám ti ze života peklo!"

„Je krásné sledovat, jak mi zrovna ty vyhrožuješ, když ti můžu udělat to samé peklo ze života i já." Baví se na můj účet a to mě strašně vytáčí.

„Myslím to vážně. Chceš jít snad na vysokou a potřebuješ fotbalové stipendium, ne? Věř mi, že jsem schopná zařídit to, aby jsi se na svou vysněnou výšku nedostal." Mrknu na něj vítězně.

Zamračí se a přejde ho úsměv. „Co za to, že budu mlčet?"

Protočím očima. „Rozhodně žádný sex a nic tomu podobné."

„Právě, že chci sex a všechno kolem toho. Naposledy jsme to nedokončily." Nakloní se k mému uchu. „Přece vím, že trpíš anorexií. Chceš, abych i tohle roztroubil po celé škole?"

Jak tenhle člověk mě dokáže tak jednoduše vytočit. To nikdo nedokáže, jenom on. „Jsi se zbláznil ne? Nebudu s tebou chrápat. Můžeš si zapíchat s kým chceš, tak nechápu, proč chceš i se mnou?"

„Lásko, protože každému roztáhneš nohy, ale mě ne? Nemyslíš, že to je od tebe sprosté? Ještě někomu, tak neodolatelnému? A to nemluvím o tom, že jsi mi na posledním večírku chtěla roztáhnout nohy. "

Povzdechnu si. „Egoisto,"

Zakření se. „No, tak vyhovíš mým podmínkám, nebo chceš, abych to všude řekl?"

„Slibuješ, že ale nic neřekneš?" přikývne. „Jinak řeknu, že ho máš malého."

Rozzáří se jak měsíček na hnoji. „To se budeš divit, jakého ho mám. Budeš si ještě stěžovat na to, jestli se do tebe vůbec vleze."

Praštím ho do ramene. „Zítra na dámských záchodcích po velké přestávce. Teď už vypadni!"