Prokleta láskou/ZPOMALENO/

5

Vzpomínku jsem spěšně zaplašila. Zvedla jsem se ze země. Rozběhla jsem se a při běhu cítila horké slzy, které mi stékaly po tvářích. Mířila jsem na ten útes.

Jako zázrakem jsem při dopadu do vody neztratila vědomí. Začala jsem zběsile plavat od útesu, od ostrých výběžků. Vlny byly vysoké a silné. Šlo to velmi těžce. Podívala jsem se nahoru a spatřila Todomiho. Díval se na mě pohrdavě a zároveň s nekonečnou láskou v očích. Nedokázala jsem zadržet slzy. Byl zoufalý. Smutný. Chtěla jsem mu pomoct, přijít, obejmout ho a vykašlat se na svobodu. Chtěla jsem ho udělat šťastným, protože já chci udělat šťastným každého. Střetli jsme se pohledem a on úplně roztál. Zřejmě ve mně viděl něco. Něco, co ho donutilo mi odpustit. Ale už bylo pozdě. Přišla velká vlna a třískla se mnou o skálu. Pak do mě narazila další a další. Zčernalo mi před očima a ztratila jsem vědomí.

Opět jsem setřásla ohyzdnou vzpomínku. Todomi... Proč jen jsi to udělal?... Posadila jsem se na kraj útesu jako kdysi a sledovala slunce.

Jemně jsem pootevřela oči. Ostré řezavé světlo. Trochu jsem si přivykla a rozhlédla se po místnosti. Postel, stolek, sterilní prostředí. Nemocnice. Svitlo mi v tu chvíli. Najednou jsem si všimla osoby. "To-domi...?" Řekla jsem chraplavým roztřeseným hlasem. Osoba se zvedla a rychle přispěchala za mnou.

"Elari, moc mě to mrzí. Neměl jsem v úmyslu ti ublížit. Nechtěl jsem to. Chtěl jsem tě jen mít pro sebe." Říkal spěšně a brečel. Jeho hnědé vlasy mu padaly přes oči jako clona. Neměl je moc dlouhé. Tak akorát. "Stále tě miluju, to se nikdy nezmění... A ty jednou podlehneš... Samotu nepřežiješ..." Zamumlal.

"C-Co-o?!" Vydala jsem ze sebe skoro neslyšně.

"Láska je mocná... Ale věda taky... Nyní budeš patřit jen mně nebo nikomu..." Řekl tiše a začal mumlat nesmyslná slova. Když skončil, políbil mě. Cítila jsem, jak mi tělem projel obrovský šok. Jaký bych dostala silný zásah elektřinou. Odtáhl se. "Můžeš si to kdykoliv vyzkoušet... Jsi teď ještě neodolatelnější... Ale každý, koho budeš milovat a dotkneš se ho... Zemře... A ty zůstaneš sama... Pokud nepřijmeš mě..." Řekl tichým výhružným hlasem a doslova zmizel. Oči se mi začaly zavírat a opět jsem se propadla do spánku.

Už jsem se vzpomínky nepokoušela zastavit. Nechala jsem je proudit, stejně jako slzy po tvářích.

Viděla jsem je. Jedna láska... Mrtvá... Druhá... Mrtvá... Opět jsem viděla jejich tváře, jejich šťastný výraz, když zjistili, že je také miluju. A pak... Polibek... A křik... Jejich bolest... A nikde nikdo... Brek... Stejný jako teď... Zoufalý a nesnesitelně smutný...

Stoupla jsem si. Otočila se směrem k lesu. Viděla jsem tam Shina, Nejiho, Kibu a dokonce i Saie. Smutné jsem si povzdechla a skočila dozadu. Okamžitě se ke mně všichni vrhli, ale bylo pozdě. Nemohli mě chytit. Už jsem padala dolů jako kdysi. "Doufám, že to bude sbohem..." Zašeptala jsem a hleděla ne jejich nešťastné tváře. Všichni tam nahoře mě milovali. Shino sice jako sestru, ale i tak to byla láska. A teď, pokud se to povede, jim zemřu před očima. Ale to je jediná možnost. Jediná cesta, jak jim ode mě pomoct. Zavřela jsem oči a narazila do tvrdé vody, která mě ihned pohltila. Slaná voda v nose, v plicích, žádný vzduch a žádná pomoc. A tma. Takhle to vypadá, když se člověk topí?... Když umírá?... Jak klidné...

Ano, o hodně kratší než obvykle, ale chtěla bych se zeptat, jestli pokračovat, protože momentálně už mi tolik nepřijde láska jako prokletí a nevím, jestli mám tu možnost to psát opět tak "kvalitně" jako do teď. Za každý názor budu vděčná☺️😉