Prokleta láskou/ZPOMALENO/

4

"Fajn fajn, máš to mít. Ale když tam bude brouk, nebudeš mi ho strkat pod nos." Šťouchla jsem ho loktem. Neji jen pokrčil rameny a šel s námi.

"Hele Elari, kohopak to máme na stole?..." Upozornil mě Shino. Podívala jsem se a vyjekla.

"Shino!! Zabiju tě, víš jak brouky nesnáším!!" Okřikla jsem ho. On se jen zasmál a odnesl brouka z místnosti.

"Lepší?" Stále se trochu smál.

"Jo, ale už ani nemám chuť k jídlu..." Řeknu otráveně a odsunu misku ramenu. Pak ale nahodím svůj obvyklý úsměv. "Takže Neji, líbí se ti někdo ze třídy?..." Usmála jsem se šibalsky. Neji mlčel a já měla chuť se smát ještě víc. Jen přikývl. Zahrála jsem udivenou. "Fakt? Povídej, kdo to je? Tenten? Ino? Anebo nějaký kluk?" Usmála jsem a snažila se znít, jako bych vyzvídala.

"Eh... No... Je to holka..." Odpověděl nejistě. "Můžeme řešit něco jiného?" Zeptal se, aby se tomu vyhnul.

"Jasně. Shino, co u tebe?" Otočila jsem se na bratra. Vyprskl překvapením ramen, který zrovna měl v puse. "Nechutné..." Zašeptala jsem si pro sebe.

"Kdo? Já?" Podíval se na mě udiveně.

"Jiný Shino v místnosti není, tak to asi bude na tebe, představ si." Protočila jsem znuděně oči, ale hned na to se zase mile usmívala.

"Uh, nikdy ses o mě nezajímala, co tak najednou?" Byl takový zaražený. Uhodila jsem hřebíček na hlavičku. Nerad mluvil o svých pocitech.

"Zajímá mě můj malý bráška." Nevinný úsměv.

"Momentálně... Nikdo..." Řekl smutně. "Nemá cenu se do někoho zamilovat, když se stejně nikomu nelíbíte..." Byl smutný, to bylo velmi podivné, nikdy takto neprojevoval emoce otevřeně. Otevřela jsem pusu, abych něco řekla, ale najednou se na mých a Shinových ramenou objevil Kiba.

"Ahojky, co řešíte?" Ozval se.

"Kdo se komu líbí." Pokrčila jsem rameny, jakoby to bylo nejběžnější téma a nebylo vůbec osobní. Kiba se jen zasmál.

"Aha, tak to jo." Stále s úsměvem si mezi nás sedl.

"A kdo se líbí tobě Kibo?" Usmála jsem se.

"No... Abych byl upřímný, tak ty." Zasmál se a já chvíli byla jako z kamene. "A teď ty mi něco prozraď... Líbím se některé z holek? Trávíš s nimi hodně času, tak by ti to mohly říct..." Zvážněl. Pak se ale zase usmál. Musím uznat, že Kibu mám hodně ráda, ale většinu kluků beru jako rodinu, bratry, ne jako potenciální partnery.

"Jako... Tenten o tobě hodně mluví... Ale nic víc." Řekla jsem vážně a napila se saké, aby to vypadalo dramatičtěji. Kiba jen nechápavě koukal. Hned jak jsem položila šálek zpět na stůl a polkla, jsem se rozesmála. "Nemůžeš mě brát zas tak vážně, víš jak ráda si s lidmi hraju." Smála jsem se. Kiba se po chvíli přidal a i Shino se taky usmál. Jen Neji byl nějak potichu. "Děje se něco Neji? Vypadáš takovej zaraženej..." Zeptala jsem se starostlivě.

"Co? N-Ne, nic se neděje... Já jen... Určitě tě miluje spousta kluků..." Měl takový smutný tón. A já nevěděla, jak mu pomoct. Jak pomoct od lásky ke mně komukoliv. Proč jen jsem musela potkat Todomiho? Proč mi to musel takto zkomplikovat...

"Omluvte mě, musím jít..." Řekla jsem bez tónu i sebemenších náznaků emocí a odešla. Peněženku jsem nechala na stole. Došla jsem na svojí oblíbenou mýtinu a začala bušit do kmene jediného stromu na ní. Po chvíli jsem se svalila na zem a začala plakat.

"Hej Shino, Todomi, pospěšte, jste pomalí." Vykřikla jsem šťastně a běžela lesem. Doběhla jsem ke kraji útesu. Sedla jsem si na kraj a houpala nohama ve vzduchu. Neměla jsem strach. Nebála jsem se výšek ani pádu, ba naopak jsem to milovala. Po chvíli doběhli i oni.

"Elari neblbni, jdi odtamtud. Spadneš." Zařval ihned můj starostlivý bráška Shino. Jen jsem zavrtěla hlavou a pozorovala moře pod sebou třpytící se v západu slunce. Zhluboka jsem se nadechla slaného vzduchu a lehla si, nohy nechajíc visící dolů. Vedle mě se uvelebil Todomi. Shino zůstal bezpečně vzadu. Pozorovala jsem červenou oblohu, pomalu se měnící v tmavě modrou.

"To je nádhera..." Vydechla jsem šťastně.

"Jo, to je... Ale né tak jako ty..." Řekl Todomi. Zarazila jsem se. Chytil mě za ruku. "Elari... Nyní mi to přijde jako nejlepší čas... Elari... Už dlouho tě miluju... Zůstaň se mnou... Buďme spolu... Navždy..." Pokračoval Todomi něžně. Posadila jsem se a podívala do slunce.

"To nejde Todomi... Ještě nejsem připravená... Ještě nikoho mít nechci..." Stoupla jsem si a rozpažila ruce. Tvář jsem nastavila chladivému mořskému vzduchu. "Chci být volná... Moct si dělat cokoliv bez závazků... Nemuset se ohlížet, zda je někdo v pořádku... Chci zažít tu živočišnou radost svobody naplno..." Zašeptala jsem a užívala si vítr, který mě jemně hladil po tváři.

"Ne! Tohle je špatně!" Rozkřikl se zoufale Todomi. "Měla jsi říct já taky! Měla jsi být mou! Tohle mělo klapnout! Tak proč to neklaplo?!?" Brečel a křičel zároveň. Ustaraně jsem se na něj ohlédla, ale už bylo pozdě. Strčil do mě.

"Todomi... Proč?..." Padala jsem. Rychle. Mořská vůně byla čím dál silnější. Vítr už nehladil, ale nepříjemně bičoval. Viděla jsem své slzy, které padaly pomaleji než já. Viděla jsem Shina, natahujíc za mnou ruku na kraji útesu a jeho zoufalý výraz. "Gomene Shino..." Zašeptala jsem a zavřela oči. Ukáplo mi posledních pár slz a pak jsem se úplně oddala pádu a smrti...

Tohle není zas tak dlouhé, ale chtěla jsem to ukončit napínavě. Nyní mám více času a budu vydávat aktivněji, tak se mrkněte i na ostatní. Mějte se.