LONELY

1.

Den jsem strávila tak, že jsem se zavřela do pokoje a nevyšla en když to bylo nutné. Vlastně, takhle trávím každý den. Nemám ráda lidi, spíše společnost. Lezou mi na nervy, věčnýma otázkama
,, jak se máš?" ,, co kluci?" Nemám ráda ani to, jak jsou starostliví. Většina lidí si myslí, že to moc přeháním. Jako třeba moje mamka. Pořád se o mě stará, i když mi je 17.
Ale asi není tak starostlivá a všímavá. Protože kdyby byla, věděla by, jak na to jsem. Veděla by že jsem anorektička.

Tohle je můj příběh, a já vám ho celý řeknu. Úplně od začátku.

Prohlížím si časopis a čtu si velice zajímavé články. Nejvíc mě zaujme článek o jedné modelce. Má tak krásnou postavu. O té si mužu nechat jen zdát. Semnou je to hold těžký. Trpím menší nadváhou a nevím jak se toho zbavit. Zkoušela jsem snad všechno. Rodiče mi pořád řikají, že je to naprosto v pořádku. Ale není, aspoň pro mě ne. Připadám si tlustá, nikdo se semnou moc nebaví.
A tak jsem se rozhodla, že to změním. Jídlo vždy vyzvracím, a když mi ho mamka přinese do pokoje, vyhodím ho. Nikdo o tom neví a já jsem takhle spokojená. Je poznat že jsem zhubla, mamka se docela divila ale řekla jsem jí že chodím cvičit a tak. Takhle je mi prostě dobře. A takhle žiju. Každý den, každou hodinu, každou vteřinu mého života.

,, Katie?" Uslyším hlas mé mamky.
,, Katie, vstávej musíš do školy."
,, hmm.."
Uslyším jak odejde a tak se posadím. Dojdu si do koupelny kde vykonám hygienu a zakryju kruhy pod očima. Ze skříně si vyberu nějaké oblečení a oblíknu si ho. Vždycky si na aebe vezmu hodně věcí, aby nikdo nepoznal že jsem zhubla.Z nočního stolku si vezmu mobil a sluchátka a dám si je do tašky přes rameno.
V kuchyni už sedí mamka s tátou a snídají. Protočím očima a snažím se být potichu aby si mě nevšimli.
,, a co snídaně?" Slyším ještě mamku než vyběhnu z domu. Co nejrychleji běžím na zastávku abych stihla autobus.
Jen co se zastavím a rychle vydechuji, uvidím autobus.
Zaplatím a sednu si na své obvyklé místo, uplně do zadu.
Do uší si dám schluchátka a pustím si svou nejoblíbenější písničku. I když jí nazpíval kluk který mi dělá ze života peklo, je moje nejoblíenější. A to PURPOSE od Justina Biebera. Vždycky mě dokáže uklidnit a já pak mám pocit, že přeci není důvod myslet tak často na smrt. Nevím proč na to tak často myslím, ale asi je to proto, že se někdy bojím. Bojím se, že se to zvrtne a já kvůli anorexii umřu. Snažila jsem se přestat, ale nejde to. Ale pustím si Purpose a je ni zase fajn.
Když zastavujeme u školy rychle vylezu a snažím se dostat do školy dřív než potkám Justina a jeho kumpány.
Utahují si ze mě kvůli nadváze, ale protože nosím na sobě čtyři mikiny a aspoň troje vyhřívané kalhoty není poznat že jsem vyhublá jak chrt.
Možná je trochu vidět v obličeji, jak mi vystouply lícní kosti a ztratila jsem svou obvyklou barvu jinak to nikdo nepozná.
Ze skříňky si vezmu učebnici chemie a svůj deník na všechno. Chystám se skřínku zavřít, ale někdo to udělá za mě.
Přede mnou se tyčí Justin  se svojí partičkou a celou si mě prohlídne.
,, to si stihla za den přibrat 3 kila?" Zasměje se a kluci ho napodobí. Sklopím hlavu a učebnici s deníkem si přitisknu k hrudi.
"Hlavně nebreč" řeknu si v hlavě a začínám zběsile mrkat, abych zahnala slzy.
Vyrve mi deník  z rukou a začne s ním mávat nad hlavou.
,, no pojď si pjo něj" zašišlá na mě jak na malé dítě. Nenápadně se rozhlídnu a všimnu si celé chodby narvané studentů, kteří nás pozorují a něco si šeptají.
Udělám nejistý krok k Justinovi a natáhny ruku k debíku, jterou drží přede mnou. Ry hle rukou ucukne a já se leknu, takže nadskočím. Justin se rozesměje a takhle se to s učebnicí opakuje znovu a znovu, že už se cítim unavená.
,, prosím, vrať mi to" zašeptám zoufale, a cítím menší tlak na srdci.
,, tak chytej" odstoupí o pár kroků a hodí můj deník ze schodu dolů. Čekám až všivhni odejdou s pak si jdu pro svůj deník.