Nikdy jsem nebyla pověrčivá.
A když jsem se vzbudila do krásného pátečního dne ,a podívala se na mobil kolik je.
Hned jsem si všimnula dnešního datumu .
13 .pátek.
Jen jsem se zasmála a vstala ,den smůly jaká blbost. 😁
No ne? Obyčejné ráno a stejná rutina .
Oblékla jsem se, nasbírala jsem se ,spáchala v koupelně higienu a připravila si věci k učení.
A po půl osmé se vydala do školy.
Ale něco bylo ve vzduchu ,vše se zdálo jiné...
Skoro nikdo nebyl ve škole ,ve třídě z třiceti žáků tu byly beze mě jen tři.
A učitelka byla taky jiná . No vlastně ani nevím byla tu nová , nikdo nic nevěděl kdy jí přijaly a ani odkud je.
Byla to milé vypadající žena, drobná e stihla blondýnka.
Přišla ladně že by každá modelka záviděla, a spolužák co přišel jako jediný ze svého druhu na ní mohl oči nechat.
Ne vůbec nežárlím.
Hodina proběhla v klidu ,a na konci hodiny nás pozvala na zmrzlinu. Jak bychom mohli odmítnout. 😏
Koupila jsem si čokoládovou ,jakou jinou?
Pak jsme si všichni vídali svou cestou, ta má vedla domů.
Doma no pusto. Nikdo nikde, a ani náš pes tu nebyl. Tak jo máma šla vyvenčit ,řekla jsem si a šla do pokoje.
Nikdy by mě nenapadlo že je už nikdy neuvidíme, že neuvidím nikoho.
V pokoji už ležím a čumím do počítače bez připojení k internetu ,tak aspoň půl hodiny. Nejde WiFi!
Tak jo ,něco tu je špatně ! Vždycky jsem měla WiFi !
Odhodím notebook stranou a vylezu z postele ,a jdu ke dveřím.
Klika!
Není tam ,místo kliky tam je jen prázdná díra.
Co se stalo s klikou?!😱
Strkám ,buším ,kopu do dveří a ani se nehnou. Začínám panikařit ,bojím se.
Asi jsem klaustrofobiik.
Až když se rozeběhnu a vyrazým dveře jsem na svobodě.
Teda ne tak úplně.
Chodba byla temná ,ani světýlko ,a to má být teprve odpoledne.
Pomalu se zvedám ze země na kterou jsem dopadla při srážce z dveřmi.
Ticho jako v hrobě. Nikdy bych neřekla že může existovat takové ticho.
Po slepu jde směr schody a dolů do kuchyně. Jdu ,jdu ,jdu ,jdu a schody u kterých už mám dávno být nikde.
Jako bych nebyla ani ve svém domě.
Začínám panikařit. Zase.
Srdce mi tluče o závod, nechápu co se děje, kde to sakra jsem!
Uslyším otevírání dveří ,a kroky.
Poznávám hlas mámy a nadšený štěkot Holly ,můj milovaný pejsek.
Máma volala do prázdna že je doma.
Zhluboka se naduchuji a Kevin že jsem tady ,ať mi pomůže. Že se bojím.
Začínám brečet, přestávám věřit že je někdy uvidím.
Neslyší mě ale já je ano.
Ze všech stran se ozval ženský smích nepatřící mámě a ani mě.
Trvalo mi vteřinu než jsem ten hlas poznala, byl to hlas nové učitelky.
Smála se mi, mému strachu, mému zoufalství mému neštěstí.
Chci domů.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
Zvonek. Zasrany zvonek.
Automaticky se po něm natáhnu a vypnu.
Spím... Spím... Blik... Otevřu oči s obavami ,jsem zas ve svém pokoji.
Podívám se na hodiny ,půl osmé.
Máma už volá ať už vstávám!
Chce se mi brečet, kdyby věděla že je už neuvidí.
Vstanu a podívám se na mobil u mého polštáře.
Dnes je čtrnáctého!
Jenpo dnů smůly a děsu!
Ale co to znamená pro mě, chycena v pasti bez jediného živého tvora.
S třesoucí rukou se natáhnu ke klice, srdce mi buší o závod.
Otevřu a...
Chodba. Má stará ,známá chodba. Vykouknu a v dáli vidím schody a mého milovaného psa jak ke mě běží.
Jsem zpět.
Že by to byl jen sen?
Zavibruje mi mobil. Píše mi neznámé číslo.
Jedná děsivá zpráva.
,, Tak co říkáš na pátek třináctého?"
