Nastěhovala jsem se do nového bytu. Měla jsem prima spolubydlícího ,moc nemluvil vlastně skoro vůbec ,jen si četl ale jinak byl fajn. Sousedí byly jako z nějakého toho černobílého filmu, milí usměvavý.
A domácí ,stará šedovlasý dáma která se na mě vždy ,když jsem se s ní míjela milá . Vždy sem se s ní pozdravila a dala se do krátkého rozhovoru.
Většinou jsme si povídali co je nového, co ve světě, jak sem se měla. Mám li nějaké už přítele.
Jednou mě pozvala na kafe sousedka. Byla to drobná zrzka ,i když myslím že to nebyla přírodní zrzka.
Její oči byly roztěkané ,ale jen na chodbě.
Netuším jak jsem se dostala s ní k této konverzaci ,ale změnilo mi to život.
Zmínila jsem se o paní Darkonové ,jestli s ní o tom oknu mluvila. Že by s tím něco mohla udělat. Ráchel měla totiž problém s oknem, pořád se jí samo otevíralo a zavíralo.
A ne a ne někoho na to zavolat, nebo to aspoň říct někomu.
Ráchel na mě vyděšeně koukala ,a zalapala po dechu.
To co řekla si uchovám už navždy v paměti.
,,(Tvoje jméno). Paní Darkonová zemřela před rokem, jinak bych tu ani nebydlela. Tohle byl její být. "
Už je mi vše jasné. To okno. Jak se otevíralo a zavíralo. A vždy kdy jsem odcházela k sobě a ohlédla se že se s paní Darkonovou rozloučil ,ba pryč. Vždy jsem si říkala že je na svůj věk rychlá, a že je asi už doma ,nebo venku.
Ale tet. Co si mám sakra myslet?
Nikdo mu jsme to neřekli.
A co já? Pořád vídám paní Darkonovou na schodech, tet se s ní jen zdvořile pozdraví a rychle jdu domů.
Jednou jsem jí zaslechla jak říká. ,,Nevadí drahoušku, naprosto tě chápu."
