Volání Hlubiny

První kapitola - První volání

„Ale já neumím plavat!" zakřičí malá holčička a zděšeně utíká od vody. Bojí se, mohlo by jí přeci něco ošklivého prokousnout rukávky a ona by se utopila. Dobíhá až na konec písčité pláže, kde se neobratně otáčí. Mořský vítr jí pocuchá vlasy spletené do copu, takže si naštvaně strhne gumičku a mrští jí na rozpálenou silnici.

„No tak, Lili, nevztekej se," říká o rok starší děvče, sbírá gumičku a tiše syká při dotyku bosé nohy a horkého asfaltu. Následně dívence znovu zaplete cop a pousměje se. „Musíš se občas uklidnit, prospěje ti to. Třeba jenom počítej do deseti nebo si v duchu představuj ptáky, jak lítaj po obloze, hlavně tak nezuř, jasňačka?"

„Hm, tak teda jo. Já to zkusím. Ale ty přece víš, že mi to nepůjde, v tomhle jsem po tatínkovi," prohlásí chytře a usměje se. Písek v obličeji ji ale přesvědčuje o tom, že odmlouvat nebyl nejlepší nápad. Naštvaně vypískne, když se jí pár zrníček dostane do očí, a poté se rozpláče.

„Ale notak! Nebul, je to jenom trocha písku, sim tě," zabrblá její sestra a snaží se ji uklidnit, jinak se na pláži každou chvíli objeví i jejich rodiče a vynadají jí za to, jak moc je zlá na mladšího sourozence. Jenže malá nechce přestat brečet, a k tomu všemu se začíná znovu vztekat.

Starší z dívek se už rozpřahuje, aby mladší uštědřila políček, po kterém by se mohla uklidnit, když se náhle obloha zatáhne a tmavé mraky ji celou zakryjí. Moře se bouří, obrovské vlny narážejí do kamenů a za velikého rachotu padají zpět do vody. Některé z nich se svou silou a rychlostí dostávají až na kraj pláže, kde několik kapek pocáká i dvě vystrašné holčičky. Lili se rychle přitiskne ke své sestře a obejme ji okolo pasu.

„Mio, udělej něco, já se bojím!"

Jediné, co starší napadne, je útěk domů. Rychle chytá Lili za ruku, otáčí se a plnou rychlostí se rozbíhá k malému domku stojícímu několik metrů od pláže. Strachy jí buší srdce, sotva popadá dech, ale i tak běží seč jí nohy stačí. Něco jí radí, aby zmizela co nejdál od oceánu, což je v podstatě nemožné, protože žije na ostrově, ale aspoň vyhlídka bezpeční v obydlí ji trochu uklidňuje.

Ve chvíli, kdy vbíhá do domovních dveří, obloha se rozjasňuje. Jako by nikdy nebyla temná a děsivá, ale celou dobu svítilo slunce a bylo úmorné vedro. Chce se ještě jednou podívat ven, jestli se jí to jen nezdálo, ale už slyší kroky. „To není dobrý," zašeptá, jakmile vidí matčin naštvaný výraz, který se hned mění na ustaraný, když se podívá na svou mladší dceru.

„Broučku, co se ti to stalo? Jsi celá zamazaná," začne mávat rukama a nakonec si je založí v bok, „dokonce i tady, ve vlasech, máš písek. Můžeš mi sakra vysvětlit," upírá pohled na Miu, „co jste tam dělaly?"

„No... My... Stavěly jsme hrady z písku a ona se troch-"

„To není pravda! Hodila mi písek do obličeje! Lže!" rozkřičí se Lili a buclatým ukazovákem míří přímo na sestru.

Mia se málem neovládne a po malé skočí, naštěstí si ale vzpomíná na to, co jí sama před chvílí radila, napočítá do deseti a udrží se. Propaluje toho malého rozmazlence naštvaným pohledem a v duchu ji proklíná. Kéž by si tě vzala sama Hlubina, pomyslí si a nespouští z ní oči.

„Obě se jděte umýt a pojďte ke stolu, je oběd. Žádné dohadování! A Mio, ty zítra zůstaneš celý den doma a pomužeš mi s pečením a zahradou, žádné chození po ostrově s Joelem, rozuměla jsi mi?" říká rázně jejich matka a odchází do kuchyně, aby mohla připravit jídlo.

Mia naštvaně míří do koupelny, oplachuje si obličej i ruce a stejně činí také Lili. Sestry se usadí k jídelnímu stolu, snaží se na sebe co nejméně dívat a raději si každá hledí svého. Přicházející otec dcery přejede káravým pohledem a sedne si. Konečně už je oběd na stole a rodina se pouští do jídla.

Po několika málo minutách, kdy se ozývá jen cinkání příborů, Lili ten svůj upustí a ozve se hlasité zařinčení při dopadu nože na zem. Otec starostlivě vzhlédne, Mia protáčí očima a naštvaná matka ji napomíná, aby se chovala slušně, načež se otáčí na mladší dívenku.

„Lil, copak ti je? Ty už nechceš jíst? To stačí říct, nemusíš nám tu házet příbory po zemi," sladce se usměje, ale v očích je znát, že nemá náladu na nějaké výmluvy. Lili ovšem nereaguje, dál zírá do prázdna, nemrká a skoro neslyšně dýchá. Náhle se zvedne, zkoprněle přejde ke dveřím a podívá se ven.

„Už jdu, mami," šeptá. Obloha se toho dne již podruhé zatáhne a vlny se tříští o kameny. Dětské nožky se dotýkají horké silnice, dívce to ale nijak nevadí a neohroženě pokračuje v cestě, jako by to příšerné horko ani nebylo.

„Liliano! Kam to jdeš?! Okamžitě se vrať!" křičí její matka, když vstává od stolu. Jediná Mia začíná chápat, co se děje. Volá ji Ona. Hlubina si přišla pro Lili. Pro její malou sestru. V tu chvíli jí po tváři stéká slza, zvedne se a utíká za ní. Chytá sestru za ruku a šeptá tiché omluvy Vládci moří, aby ji ušetřil. Jenže už je pozdě, dívčina se Mie vysmekne, otočí se k ní, zadívá se jejím směrem pronikavýma modrýma očima a usměje se.

„Volá mě! Ona mě volá!" zvonivě se zasměje a rychle odběhne do vody.

Mia se ji snaží zachytit, vlny jsou totiž příliš divoké, mohla by se utopit, ale Lili je poháněna silou Hlubiny. Vbíhá k jedné z největších vln, která ji smete pod sebe. Poslední, co slyší, je vyděšený křik její rodiny. Malé bezvládné tělíčko však klesá ke dnu, s očima doširoka rozevřenýma a úsměvem na tváři. Jako by jí někdo vlil život do žil, začne plavat ke dnu, hledá svou pravou matku. Jakmile už ve tmě ani nevidí, na pobřeží utichá bouře a dva zlomení lidé pozorují klidné moře, zatímco třetí se marně snaží zachránit dívenku nebo alespoň najít její tělo.

První publikovaný příběh tady hurá... Nicméně, je do soutěže od Arcanafire, takže za tím nikdo nic jinýho nehledejte. ;)
Snad to nedopadne úplnou katastrofou. A upřímně, vaše názory mě celkem zajímají. :D

Petr