Volání Hlubiny

Osmá kapitola - „Proč jsi přišla?"

Mia se probouzí a snaží se zaostřit na nedaleké pohybující se tvary vedle ní. Po chvilce soustředění se a přemýšlení jí dojde, že asi půjde o ty hady, co je chytili a vtáhli někam do temnoty. Poté si ale vzpomíná, že plavala i s Namwali, kterou však nikde nevidí. Čeká, že někde vyplave had svírající zelenou mořskou pannu, ale nic takového se neděje. Začíná se proto nervózně rozhlížet, zachvacuje ji panika, protože je sama, svírá ji jakási nebezpečná mořská bytost a k tomu je ani neví kde. Dívá se všude kolem, ale je zde jen voda, spousta blankytně modré vody a až děsivé ticho, ani plavající had nevydává nějaké zvuky. A poté se podívá pod sebe. Překvapením zadrží dech.

Pod ní se nachází rozlehlé město, stejné jako bývá na pevnině, ve vodě však vypadá o mnoho krásněji a tajemněji. Vysoké budovy se tyčí nad ostatními, menší domky skoro nejsou vidět a všechny vypadají jako lidské. Mia se začíná pozorněji a všímá si malinkatých teček, které se pohybují v okolí domů, chodí po ulicích, silnicích a pár jich vidí i na střechách. To jsou lidé, dojde jí náhle při pozorování jednoho z puntíků, který míří jejich směrem - má totiž nohy. Had ale uhání stále vpřed, takže jim člověk plavající vzhůru nestačí a zaostává za nimi.

„Hej! Zastav na chvilku, někdo je za náma," sykne a doufá, že bytost opravdu zastaví. Opak je ale pravdou, dokonce ještě přidá. Míří k jednomu z nejvyšších mrakodrapů, už jsou skoro u něj a ona si všímá, že okolo něj je spousta dalších hadů podobných tomu, který ji právě táhne. Začíná se jí zase hůře dýchat, bytost ji totiž svírá moc pevně a ona sotva popadá dech.

Po pár minutách ji had konečně pouští a ona urychleně začíná mávat rukama, aby neklesala ke dnu, až do nejhlubšího místa oceánu: samotného podvodního města. Mia stále nemůže odtrhnout oči od toho skvostu. Vždyť je to město pod vodou! pomyslí si nadšeně a pozoruje drobné lidičky, jak plavají mezi domky. Trochu ji ale zaráží, jak všechny domy vypadají, jako by byly postaveny lidmi, jsou totiž úplně stejné, jako domy na pevnině. Mia se konečně rozhlíží, kde to vlastně je. Odpověď přichází okamžitě: je v nejvyšším patře nejvyššího mrakodrapu tohohle prapodivného města, přesněji v obývacím pokoji, na jehož konec ale bohužel nevidí, protože jí ve výhledu překáží několik hadů.

Najednou se bytostí rozestupují, každá plave na stranu, jako by měly všechny předem určené místo, kde budou v okamžik jejího příchodu. O několik vteřin později ale Mie dochází, že se tohle neděje kvůli ní, ale kvůli někomu mnohem významnějšímu. Na druhé straně bytu, přímo naproti Mie, je osoba, kterou vlastně touží vidět celou dobu, a zároveň je to někdo, komu by se nejraději vyhla velkým obloukem. Na rozložité načevenalé pohovce sedí Ona - Hlubina.

Vypadá jako žena středního věku s modrými vlasy plavajícími všude okolo její hlavy, rudými šupinami na rukou, pronikavýma oranžovýma očima a má oblečený červený splývavý šat, který jí zakrývá i nohy nebo ocas, Mia totiž neví, co se pod ním ukrývá, a raději to ani vědět nechce.

Hadi se jakýmsi zvláštním způsobem klaní a i samotné Mie něco uvnitř ní radí, aby alespoň sklonila hlavu. Možná přirozená submisivita, napadá ji, když se tak trochu proti své vůli uklání snad té nejmocnější bytosti tady pod vodou. Vnímá to tíživé ticho, které nic nenarušuje, jako by v tu chvíli existovali jen oni a nikdo jiný. Pomalu zvedá hlavu a s úlekem zjišťuje, že Hlubina stojí přímo před ní a usmívá se, takže maličko ucouvne, což zapříčiní pouze náraz do hada, který stojí blízko za ní, a rozšížení úsměvu na Hlubininých rtech.

„Snad jsem tě nevylekala, má milá." Hlas jemný jako samet, sladký jako nektar, ale zároveň nebezpečný jako tygr kráčející džunglí.

„T-to vůbec ne. Madam," pípne tiše Mia, takže je sotva slyšet.

„Proč jsi za mnou přišla? Přeci jsi neriskovala tak dlouhou a nebezpečnou cestu jen proto, abys mohla vidět mou maličkost," vyzvídá Hlubina a mrkne na ni.

„Já jsem... si přišla pro svou sestru. Ona, tedy vy, jste mi ji vzala." Po těchto slovech se Hlubina rozesměje. Směje se asi pět minut, než konečně přestane, a upře na Miu své oranžové oči.

„Takhle drzý ještě nikdy nikdo nebyl," říká a stále se dusí smíchy, „já ti ale tvou drzost odpustím, protože jsi zároveň i dost statečná. Inu ale všimla jsem si, že jsi po cestě ztratila přítele. A při plavání skrz mé propasti jsi přišla i o průvodkyni," pokračuje dál hlasem plným falešné lítosti.

„Mám pro tebe překvapení, malá Mio. Určitě ho oceníš." Jakmile domluví, část hadů ustoupí na stranu a umožní jí tak výhled na další část bytu. A tam jsou tři židle, každá je obsazená. Jedna Namwali, druhá Lili a třetí Joelem. Všichni jsou přivázáni k těm židlím a mají narvaný kus hadru v puse, aby nemohli mluvit.

„Máš tu tři známé. Svou sestru, nejlepšího přítele a chvilkovou kamarádku. Nechala jsem je naživu, protože jsem věděla, že přijdeš. Tvá sestra mi to řekla. Nikomu z nich nic není."

Mia nadšeně plave k Lili a Joelovi, dokonce i s úsměvem zdraví Namwali. Nejraději by teď nejsilnější bytosti oceánu skočila kolem krku. Její nadšení ale přerušuje hlas Hlubiny.

„Můžeš odsud ale odvést pouze dva z nich. Ten třetí zemře. Koho si vybereš, maličká?"

Na poslední chvíli kapitola, protože se mi rozbil mobil, hurá... -_-
Ale tak konečně jsme u Hlubiny. Koho byste si na Miině místě vybrali vy?
Názory hažte do komentů.