Volání Hlubiny

Sedmá kapitola - Hadi a risk

Mia společně s mořskou pannou míří přímým směrem k největšímu nebezpečí v celém širém oceánu: k samotné Hlubině. Obě se začínají bát toho, co přijde, protože ani jedna neví, co má čekat. Namwali sice o Hlubině několikrát slyšela, ale je něco jiného o někom jen slýchat pověry a vidět ho na vlastní oči, poznat ho. Mia se mezitím třese strachy a nedočkavostí: možná získá sestru zpět, ale bojí se, co Hlubina bude dělat.

„Drž se u mě," zašeptá Namwali a Mia začne vnímat své okolí. Plavou jakousi roklí, světlo tam skoro nedosáhne a ryby nejsou nikde vidět. Voda je studená a proud silný, naštěstí jde jejich směrem.

„Ehm... proč?" zeptá se opatrně a doufá, že poblíž není nějaké velké nebezpečí.

„Protože... řekněme, že tu žijou dost zlý bytosti, co nemají rády, když jim někdo leze do jejich proudů." Mia už to raději nekomentuje a plave blíže k Namwali, která se stále obezřetně rozhlíží, kdyby je náhodou někdo pozoroval. Obě dívky jsou vyděšené, protože ani jedna z nich nechce potkat bytosti nalézající se u dna oceánu - jsou podlé,  nebezpečné a nepředvídatelné. S nimi nikdo nechce mít co dočinění.

Namwali náhle ztuhne a přestane plavat, jen tiše naslouchá zvukům linoucím se pod vodou. Mia raději přestává plavat, aby ji nerušila, a sama se rozhlíží, jestli něco neuvidí. Zničehonic se proti nim ze tmy pod nimi vyřítí jakýsi přerostlý mořský had, cvaká zuby a jen těsně mine Miinu nohu.

„Sakra! Co to je?!" ječí lidská dívka, ale to už jejich směrem plave další slizký had. Namwali vyděšeně tahá Miu za ruku a snaží se zvířatům uplavat.

„Myslím si, že jsme je nahněvaly, tohle jsou totiž ty bytosti, o kterých jsem ti říkala. Nesnášejí vetřelce, zvlášť ne ty, kteří nemají ocas, šupiny, ploutve a nevoní rybinou, ale smrdí jako mokří psi nebo tak nějak," zadrmolí rychle a táhne ji pryč.

„Budem to muset vzít delší cestou," konstatuje a snaží se rozdýchat adrenalinový zážitek.

Druhá dívka na tom není o moc líp, sotva popadá dech a stále vyděšeně pozoruje trochu vzdálenou rokli. Nechce si to přiznat, ale už ji zmáhá únava, přece jenom toho za ten den stihla hodně: přejít celý ostrov, mluvit s Vládcem moří, přijít o kamaráda, plavat úmorně dlouho, potkat se s rybami a dvakrát se skoro nechat sežrat. To přeci vyčerpá každého.

„Hele, jaká je možnost, že se budeme moct někde vyspat? Jako já jenom, že jsem celkem utahaná a ráda bych si odpočala."

Mořská panna se na ni otočí a nevěřícně ji pozoruje. Pak si prohrábne vlasy a rozesměje se.

„Víš, ona už byla noc. Teď je ráno a ráno nespí nikdo. My nejsme zvyklí moc spát, takže mně to nevadí. Myslela jsem, že to víš," řekne pobaveně a dál Miu pozoruje.

Ta si jen zklamaně povzdechne. Bezva, takže musím vydržet celej den beze spánku a pak se teda milostivě vyspat, nádhera, pomyslí si. Při představě dalšího dne stráveného plaváním zaúpí a promne si obličej.

„Fajn, takže další den bez přestávky, dobře, dobře,  dobře. Ještě nějaký další úžasný a naprosto čekaný zprávy?" ušklíbne se drze. Mořská panna si jen odfrkne a se slovy „plavem dál, přestávka bude jindy" mávne ocasem a už je o dva metry dál než před chvílí, takže Mia má co dělat, aby ji dohnala. „Nemůžeš zpomalit?!" křičí za ní.

Namwali se ale naštvaně otáčí,  ukazováčkem zdviženým před pusu jí naznačuje, aby byla zticha, a pokývá hlavou k další roklině pod nimi. Aha, takže ty rokle a hadi jsou tu všude, dochází Mie. Při tomto zjištění přidává i přes své vyčerpání a brzy rychlejší dívku dohání.

„Kdyby nás ty hadi chytli, co by udělali? Sežrali by nás? Nebo dotáhli tam dolů?" ptá se zvědavě a snaží se rozptýlit vyčerpání.

„Ne, to ne, oni nejsou takhle primitivní. Jsou to chytrý potvory, co maj mozek. Odnesli by nás Hlubině. A ta by si s náma udělala, co by chtěla," odpovídá jí nezaujatě mořská panna. Mia náhle dostává nápad. Je už unavená zdlouhavým plaváním, takže všechny její nápady začínají být dosti šílené.

„Co kdyby... kdybysme se nechaly chytit? Vzali by nás tam hned a nebylo by potřeba plavat tak daleko!" vyhrkne nadšeně. Očekává ze strany Namwali protesty a přemlouvání, ale ani jedno se nekoná. Místo toho druhá dívka usilovně přemýšlí, jestli by to vážně nešlo.

„Myslím, že bysme mohly. Jo, mohly. Stejně je i tak možný, že umřeme." A s těmito slovy se začíná nahlas smát a plavat blíže k tmavé díře. Mia ji následuje a zároveň volá, aby počkala a zpomalila.

Z temnoty začínají přicházet hadi, rychlí a nebezpeční, jsou dva a každý z nich omotá jednu dívku, následně ji táhne do  tmy. Miu náhle pohltí strach. Co když lhala? Co když obě zemřou? Na tyto úvahy je ale už pozdě: obě jsou unášeny přímo do té největší tmy, s mizícím světlem ale mizí i dívčino vědomí, protože jí dochází kyslík. Její poslední pohled před ztrátou vědomí patří žlutému oku hada, který ji pevně svírá. Pak upadá do bezvědomí.