Volání Hlubiny

Třetí kapitola - Brzká návštěva

„To si ze mě snad děláš srandu," mumlá Joel, když vidí zpocenou a zadýchanou Miu před dveřmi jejich domu v čase, kdy už všichni dávno spí.

Mia se uculí a bez pozvání se procpe do předsíně, sundá si boty a namíří si to do kamarádova pokoje, který mezitím jen nevěřícně kroutí hlavou, zavírá a jde za ní. Sedá si vedle dívky a čeká, až mu řekne důvod jejího náhlého příchodu.

„Můžeš mi sakra vysvětit, proč ve tři ráno klepeš na naše dveře, jak kdyby hořelo? Máš jediný štěstí, že naši přijedou až zejtra," zamrmlá naštvaně a protře si oči.

„Chtěla jsem ti něco říct," začne se Mia ospravedlňovat a máchá kolem sebe rukama. Joel zívne a unaveně se na ni podívá, načež ji pokývnutím hlavy vyzve, aby pokračovala.

„Víš... já ti to chci říct už delší dobu. Já, Joeli, totiž..."
Zhluboka se nadechne, srdce jí buší o sto šest, až se bojí, že jí vyskočí z těla. Cítí strach, ale na druhou stranu něco jiného. Lásku? Odhodlání? Sama si není jistá. Poslední nádech, plachý úsměv a pak konečně řekne to, co celou dobu chtěla.

„Chci zkusit najít svou sestru," vyhrkne. Její kamarád, který celou dobu napůl spal, vytřeští oči a zbledne. „Cože chceš?"

„No, najít ségru. Přece jsem ti před dvěma tejdnama říkala, že si myslím, že není mrtvá. Tím jsem ti chtěla naznačit, že ji chci jít hledat."

Joel si prohrábne vlasy, vstane z postele a začne přecházet po pokoji. Tohle je šílený nápad a oba to ví. Kdyby se vydali hledat Lili, museli by navštívit chrám na druhém konci ostrova, kde by prosili Vládce moří o jeho přízeň a možnost dostat se do jeho království, což byla naprostá šílenost.

„Uvědom si jednu věc: tohle nemůžeme přežít!" řekne frustrovaně a sesune se na židli. Tohle prostě nešlo a oba to věděli.

Jaká by byla šance, že jim Vládce vyhoví? Bůh, který by poslechl smrtelníky, to samo o sobě nedávalo smysl, takže pravděpodobnost jejich úspěchu je téměř nulová.

„Nebuď hned pesimista, Jojo." Při zaznění své přezdívky sebou Joel trhne a podívá se na ni se zoufalstvím vepsaným ve tváři. „V lepším případě se nám nic nestane, v horším nás smete obrovská vlna a utopíme se hned, jak vejdem do toho chrámu," zaúpí a zakloní hlavu. My tam umřeme, probleskne mu hlavou.

„Jasný, určitě tam natěšeně čeká až přijdem, aby nás moh' utopit. Jistě, to je přece úplně normální přístup boha, aby terorizoval smrtelníky a zaměřil se zrovna na nás dva," zasměje se Mia a poklepe si na čelo.

„Jojo, prosím, pojď tam se mnou. Nechci tam jít sama, co kdyby mi fakt vyhověl a já musela bejt v tý vodě úplně sama a bez nejlepšího kamaráda? To by přece nešlo, nemůžeš mi to udělat." Po Miině proslovu je v místnosti naprosté ticho, které je oběma dost nepříjemné, ale ani jeden neví, co by měl říct. Mia čeká na Joelovo konečné prohlášení, jestli půjde, nebo ne a její kamarád přemýšlí nad tím, co se může stát, když půjdou, nebo naopak zůstanou sedět doma na zadku.

„Vážně tam musíme jít? Já vím, že je těžký si to připustit, ale... tvojí ségru si vzala Hlubina. A chápeš přece, že to je stejný, jako by jí prohlásili za mrtvou," snaží se jí nějak naznačit, že vydávat se tam, je špatný nápad. Jenže tohle vymlouvání už Mia nemůže poslouchat, takže se naštvaně zvedá, míří ke dveřím jeho pokoje, kde se zastavuje, a s posledním naštvaným „ahoj" práskne dveřmi a odchází.

Joel jen zaraženě pozoruje prázdné místo na posteli, kde ještě před chvílí seděla jeho kamarádka. Pocit viny ho tíží jako jedno obrovské závaží, ale na druhou stranu bojuje se strachem, který mu zakazuje se za Miou vydat, uklidnit ji, omluvit se a vyrazit na tu šílenou cestu. Nakonec strach vítězí, on si lehá do postele a zírá do stropu, kde si představuje různé výjevy toho, jak by to vypadalo, kdyby Lili opravdu šli hledat.

Mia mezitím zamyšleně chodí po pláži a v duchu si nadává za to, že za Joelem vůbec šla. Jak mohla být tak hloupá, že si myslela, že jí pomůže? Nechápe, proč jí nedošlo dřív, jak to dopadne. Nemuseli by se pohádat, prostě by jenom zašla do chrámu, prosila a pak by se vidělo.

Najednou slyší praskání větviček a křupání písku pod něčíma nohama. Strachy se přikrčí a začne vymýšlet výmluvy v případě, že by to byl někdo z rodičů. Osoba už je blízko a Miu náhle napadne, že to nemusí být rodiče, ale třeba někdo cizí, kdo by jí mohl ublížit. Rychle popadne špičatý kámen, který jí leží u nohou a napřáhne se. Potom ale slyší ten známý hlas, jak volá její jméno.

„Mio? Seš tad někde? Mio?!" Dívka se ušklíbne a narovná se, stále však svírá ostrý kámen, kdyby se ji přeci jen někdo chtěl pokusit zabít.

„Snad sis to nerozmyslel, Joeli. Nebo jo?" Její kamarád se usměje a oddeche si, když ji má konečně na očích. Potom se nervózně ošije a odkašle si.

„No... nechal jsem si to projít hlavou. Takže... kdy vyrážíme?"

Další kapitola po měsíci tady, krásný ne? :D Názory pište do komentů.

Petr