Volání Hlubiny

Devátá kapitola - Pravé maso

Dívka zaraženě pozoruje vysokou ženu stojící vedle ní. To nejde, nemůže to být pravda, nikoho z nich nezabiju, myslí si a snaží se nalhat si, že je to vše jen hloupý sen. Bohužel je však opak pravdou a Hlubina se usměje. Odhalí tím ostré bílé zuby, které vypadají, jako kdyby patřily žralokovi. Všechny Miiny sympatie k bytosti okamžitě mizí a nahrazuje je vztek mnohem větší, než když jí vzala sestru. Teď ji nutí ještě někoho z nich odsoudit k smrti, což přeci nejde.

„To tedy ne, odvedu si je všechny."

„Myslíš si, že jsi v situaci, kdy můžeš diktovat podmínky?" zasměje se Hlubina. Ten zvuk zní jako skřípění pneumatik při prudkém brždění, což je vcelku paradox, když žije pod vodou. Pak mávne rukou, jeden z hadů se pohne, rychle připlave k Namwali a chce se jí zakousnout do krku.

„Počkejte!" vykřikne Mia a snaží se pohledem Hlubinu prosit o to, aby vílu nechala na pokoji. „Vybrala jsem si. Pusťte je všechny, já tu zůstanu."

Joel vytřeští oči a zuřivě vrtí hlavou na znamení toho, že je to velmi špatný nápad. Lili vypadá duchem nepřítomně, ale Namwali se viditelně ulevilo, přestala se totiž třást a značně se uvolnila. Hlubinin smích protne ticho, které nastalo pro Miině prohlášení. Její zuby se lesknou, sem tam vykukuje i špičatý hadí jazyk. Když přestane, pohledem přejede všechny, kteří se nacházejí v místnosti, a teatrálně si setře slzu.

„Tak teď jsi mě pobavila. Všechny pustit? Haha, ne. Sice si cením tvé statečnosti, ale nechci tvojí ubohou dušičku. Já chci někoho z nich. Buď tvou sestru, která už mi v podstatě patří, přítele, který žije jen díky mně, takže mi něco dluží, nebo tu pannu, která patří moři. Nechci rozesmutnělou pevninskou holku, nepřineseš mi žádný užitek." Tato slova Miu neskutečně raní a srazí jí sebevědomí hluboko pod zem. Nikdy si o sobě nemyslela nic úžasného, ale nenapadlo by ji označit se za ubohou. Slza se začíná tlačit ven a nakonec tiše klouzá po její tváři, až se vpíjí do trička. Nebudu tu brečet, pomyslí si a hrdě zvedá hlavu.

„Fajn. Nechceš mě, neber si mě, aspoň budu moci žít plnohodnotný život na zemi a budu vědět, co je to slunce. Narozdíl od tebe."

„Co si to dovoluješ?! Myslíš si snad, že mě můžeš urážet? Oceán je rozlehlý, mnohem větší než ta vaše směšná pevnina. Oceán je všechno, a vy jste nic!" křičí rozzuřeně Hlubina, protože jí nedochází, že se ji dívka snaží jen vyprovokovat, aby ji zprovodila ze světa. Agrese a vztek jí ale zatemní mysl, takže během chvilky už stojí u Mii, a drží ji pod krkem ve snaze lidskou dívku uškrtit. Jako lusknutím prstu jí ovšem dochází, co právě dělá, a přestává. Zrychleně dýchá, zatíná ruce v pěst a vypadá, že není daleko od toho, aby někomu jednu vrazila. „Vyber si. A pak odsud vypadni," zasyčí skrz zaťaté zuby, takže je jí sotva rozumět.

„Tak dobrá. Vím, že toho budu jednou litovat, ale rozhodla jsem se," řekne a podívá se na židle, na kterých sedí pro ni důležití lidé, i když každého zná jinak dlouho. „Beru s sebou svou sestru... a Joela."

Výkřik vycházející z úst mořské panny je uši drásající, plný vzteku a strachu. Hlubina se znovu usmívá, pokývnutím hlavy souhlasí a přichází k ní blíž. Chytne její hlavu do svých šupinatých dlaní s dlouhými nehty podobnými drápům, políbí ji něžně na čelo a poté se s nenápadným mávnutím otáčí zády a odchází k pohovce, na kterou se usadí. Hned, jak se tak stane, všichni hadi se dají do pohybu. Mia tuší, co bude následovat, ale i tak neodtrhne zrak. První bytost, která se k Namwali dostane, se jí zakousne do krku a trhá její jemné maso, další míří na ocas, ze kterého sloupává drobné šupinky, aby její zuby mohly proniknout do svalu. Mia občas mezi těly bytostí spatří potrhané šlachy, cáry masa a hlavně si všímá krvavého oblaku, který se vznáší všude kolem. Joel sedící hned na vedlejší židli je bledý, oči má vytřeštěné a vypadá, že bude každou chvíli zvracet.

Celou místností se rozléhá zvuk mlaskání a trhání, jak bytosti jedí, krmí se po dlouhé době dobrým a pravým masem některého z mořských tvorů. Po chvilce se ozve tiché zakašlaní. Dívka tím směrem pomalu otáčí hlavu, aby se setkala s pohledem děsivých očí Hlubiny.

„Můžete jít." A tak zní poslední slova, co od ní Mia kdy slyšela. A je za ně neskutečně ráda.

Wohou, asi jste tušili, koho si vybere. Kdo to netušil tak: PŘEKVAPENÍ!!!