Leviho pohled:
Dneska je výprava a já, místo toho abych se připravoval, tu už několik hodin chodím po kanceláři a snažím se uklidnit. Tohle všechno je kvůli Yeagerovi! Spratek jeden! Kdyby nebyl... kdyby se mu něco stalo... Bezmocně jsem sjel na podlahu a chytil se za hlavu. Kdyby se mu něco stalo, nikdy bych si to neodpustil. Tenhle spratek mě má omotaného kolem prstu. Zamiloval jsem se, jako nějaká holka. A vrchol je, že jsem se s tím smířil. Zvedl jsem se z podlahy a sedl si za stůl. Eren by tu každou chvíli měl být, aby podepsal nějaké papíry ohledně výpravy. Já ho ale na tuto výpravu jet nenechám. Nechci, aby se mu něco stalo. Chci mu říct, že ho miluju, ale nevím, jestli to dokážu. Co když mě nenávidí? Vím, co předtím řekl. Ale byl pod vlivem nějaké látky od Hange. Najednou se ozvalo zaklepání. A je to tady! Rychle jsem si ještě na poslední chvíli srovnal šátek a podíval se na svůj odraz ve skle okna. "Dále." Řekl jsem až moc odměřeně. Řeknu mu to! Teď mu to řeknu! Už jsem se nadechoval, ale pak jakoby mi ochrnula pusa. Nedokázal jsem ze sebe dostat ani slovo. "Přišel jsem podepsat papíry." Řekl Eren. Zadíval jsem se na něj. Podívej, co mi to děláš, spratku. Pokračovali jsme v hovoru, a já to asi přehnal s tónem hlasu. Musel jsem mu připadat naštvaný, protože se co nejrychleji otočil a odešel. Hned jsem chtěl jít za ním, ale těsně před tím, než jsem otevřel dveře, jsem uslyšel Petru. Ano, Petra. Úžasná žena. Mám ji rád. Sice ne tak, jako Erena, ale je to velmi dobrá kamarádka. Měli jsme se vzít, ale potom jsem potkal jeho. Petra nebyla naštvaná. Vlastně mi celé dny pomáhala a dokonce se nabídla, že s Erenem promluví. A to právě teď dělala. Zrovna když mu řekla, že jsem se zamiloval, nevydržel jsem to a prudce otevřel dveře. Eren se na první pohled vyděsil. "Tak já vás tu nechám..." Rychle prohodila Petra a zmizela za rohem. Rozhodl jsem se přerušit ticho. "Víš, Erene... Petra má pravdu. Zamiloval jsem se, ty víš že to nejde. Nemůžu! Prostě to nejde." Eren se ale zjevně nenechal odradit. Nahnul se ke mně, moje rty ani ne centimetr od těch jeho. Vím, že se sám od sebe nepohne blíž. Tohle je na mně. A já bych si tak moc přál ho políbit, ale nejde to. Smířil jsem se s tím, že ho miluju, smířil jsem se s tím, že ho budu chránit a že o něj možná jednou přijdu. Ale my dva nemůžeme být spolu. Moje tělo si ale dělalo, co chce. Políbil jsem ho. Jen na chvíli jsem přitisknul své rty na ty jeho a pak jsem ho objal. Objetí je to jediné, co teď potřebuju.
Tahle kapča je možná trochu zmatená.😂
Psala jsem ji totiž na rozlučce se spolužákama a měla jsem na posilněnou trochu alkoholu. (Ha ha ha.... jenom "trochu")
