Jak ukrást svět

2

Abych ti připoměla, kdo jsem. Jsem Sky Wheelerová a ano; jsem smolař. Ale to není zdaleka vše. Jsem také velmi oblíbená na YouTube, kde často lidi ze školy zveřejňují mé trapné chvilky jen tak tak natočené na jejich sakra drahé přístroje. Jsem fanynka motorek, ale se svojí smůlou se bojím sednout si už jen na takové ty, co jsou na dětských hřištích. A tohle je příběh o tom, jak jsem konečně našla vhodný čudlík pro ovládání mého života.

Je ráno, další otravné, "prosluněné" ráno. V tuto část dne je pro mne klíčem vytrvat, jinak je dost možné že se všechno zlé se mnou bude táhnout až do večera. Což vážně nechci.. Mě totiž bohatě stačí, když ráno cestou kolem dřezu rozbiju skleničku a přitom si pořezu prst a pak si samozřejmě jako následkem toho nestihnu ani obout boty.

S rodinou se ráno moc nevídám, což má jisté výhody. Třeba rodinná snídaně. Ne.. Fakt ne. Můj brácha, Jason, je totální idiot. A magor, samozřejmě. Snídaně s ním je něco, jako snídaně na minovém poli. Pak je tu máma, notoricky známá drbna. U snídaně je schopná výličit běžný den snad každého občana našeho městečka a ještě u toho číst noviny. A nakonec táta... Ten je, naštěstí pro mě, normální. A celou rodinnou snídani vidí stejně jako já. Takže je také rád, že může z domu vypadnou buď dříve, nebo později a vyhnout se tak této nepříjemnosti. Další výhoda je, že v pohodě stíhám. Tedy, pokud se mému životu nenaskytne jiná možnost, kdy by mi mohl hodit klacek pod nohy. Jak už jsem totiž řekla, má máma je drbna. Takže je také schopna držet člověka na jednom místě v průměru deset minut, nehledě na to, jak moc pospíchá, jen proto, aby mu řekla, že Sue od vedle podává k večeři kupované housky. A Jason je pro změnu schopný člověku zkazit celý den třeba pouhým úsklebkem a drzou poznámkou.

Někdo jiný si bez rodinné snídaně ndokáže představit den. Já ano. Je to doslova dar z nebes. Člověk se může v klidu najíst a pak v klidu odejít do školy.

Ještě před odchodem z domu si vše zapisuji. Své pocity, myšlenky.. Jak si představuji dnešní den. A když přijdu domů, napíšu, jaký skutečně byl. Ptáš se proč? Už nějakou dobu chodím na terapie k psychologovi. Celkem mi to pomáhá, ale jsou dny, kdy tam nechodím. Proto si musím vést jakýsi "deník", který mi má v těchto dnech psychologa nahradit. Pak mu své zápisky hrdě předám a on si je založí do mé karty. Prý podle toho sleduje můj psychický vývoj či co.

Cítím se fajn. Jason a máma odešli. Je tu poněkud ticho, což mě těší, ale i mrzí zároveň. Je to, jako bych slyšela své myslenky, jak na mne mluví.

Vždycky se to snažím psát čitelně a úhledně, ale stejně to pak napíšu jako prase. I tak se ale nikdy nestalo, že to po mě nepřečetl.

Po pár minutách přemýšlění odkládám tužku a jdu se převléct. Navlékám na sebe modré džíny a červené tílko. Naposledy se podívám do zrcadla a pak beru tašku, klíče a razím dolů do kuchyně. Je vážně děsivé, jaké je tu ticho. Obvykle se ani neslyším přes Jasonův křik a máminy výklady o té nové spolupracovnici..

Čapnu jedno jablko a schovám ho do tašky. Na chodbě se obuji a jdu. Do školy chodím s kámoškama. Jsme něco jako takový velký gang. Mezi nimi si nepřipadám tak moc odlišná. Sice jsem mezi nimi jediná smolařka toho největšího kalibru, ale dá se to. S nimi jo. Ony jsou má druhá rodina.