Love Transfigurated [POZASTAVENO]

1 • Po bitvě o Bradavice

Bitva o Bradavice hodně věcí změnila - ale ještě více věcí se změnilo až po ní. Kouzelnický svět, jaký jsme znali, byl zachráněn, a přece zničen... Bradavický hrad byl téměř zbořen, spousta lidí zabita nebo zraněna, ale především jsme všichni prožívali pocit beznaděje a ztracenosti. 

Důležité bylo, že Lord Voldemort byl poražen fyzicky, ale my ostatní jsme se cítili zlomeni a poraženi v srdci, morálně. Projít hradem znamenalo spatřit stovky vyčerpaných a velice prázdných tváří, všichni klopýtali chodbami jako bez duše, nikdo nevěděl, co dělat dál. Po celý náš život jsme žili s představou, že musíme Pána Zla zničit, opakovali nám to naši rodiče i sousedé - ale nikdo nám neřekl, co dělat PAK. Museli jsme najít nový způsob, jak žít...

• • •

První, kdo se vzpamatoval z prvotního šoku, byla profesorka McGonagallová. To ona se jako první jala zařizovat léčbu raněných, nejnutnější opravy hradu a další nezbytnosti, které ve dnech po pádu Voldemorta byly tolik potřebné. Její organizační talent teď byl ještě užitečnější než kdy jindy. Tomu chaosu, který všude panoval, vládla pevnou rukou, až se jí povedlo mu dát alespoň nějaké obrysy, tvar, zdání původního pořádku, který byl něčím, čím se Bradavice v době své slávy skutečně mohly pyšnit snad vůbec nejvíce ze všeho (když nepočítáte skvělé dýňové koláčky servírované na slavnostních hostinách).

Událo se také několik zajímavých věcí, které měly potenciál přepsat kouzelnické učebnice. Bezová hůlka, jejímž bezvýhradným majitelem se Harry stal, se ukázala býti mnohem mocnější, než vůbec kdo tušil. Dokázala dělat divy s probořenými zdmi hradu, stavěla naráz celá cimbuří a rozsáhlá schodiště, vykroužila s lehkostí nové věže na místě těch, kde stály trosky starých. I s nejjednoduššími zaklínadly dokázala uzdravit nejtěžší zranění - a co víc: dokázala oživit mrtvé. 

Poté, co byl hrad z větší části opraven a nebylo již třeba této magické hůlky ani na ošetřovně, se Harry rozhodl ji vrátit původnímu majiteli - Albusi Brumbálovi, někdejšímu (a bezpochyby nejmocnějšímu a nejvlídnějšímu) řediteli Bradavické školy čar a kouzel. Než mu ji vložil do sepjatých rukou, opravil nejprve pomocí bezové hůlky jeho majestátní mramorovou hrobku na ostrově uprostřed Černého jezera. Pak si kdosi vzpomněl na Myslánku... Jako zázrakem přežila útok na Bradavice - při prozkoumání zbytků hradu se našla v Brumbálově pracovně, která zůstala, na rozdíl od zbytku hradu a ke všeobecnému úžasu, naprosto nepoškozena. Myslánka stála uprostřed, bez jediné prasklinky, stále uchovávajíc všechny Brumbálovy myšlenky. Všichni, kdo se účastnili druhého Brumbálova pohřbu, se shodli na tom, že by Myslánka měla být umístěna ke svému majiteli a stvořiteli, aby se spolu s ním uložila k věčnému odpočinku.

Najednou však, když Myslánku z hradu donesli a položili ji vedle Brumbálovy hlavy, začala bezová hůlka slabě světélkovat. Všichni stáli jako očarovaní, neschopní slova - odjakživa se mělo za to, že hůlky jsou pouze nástroje - mocné, ale stále jen nástroje svého pána. Hůlka, která by sama od sebe prováděla kouzla, to bylo něco, o čem nikdo předtím, nikdy v historii, neslyšel. Tlumené světlo, které se z hůlky linulo, postupně sílilo, mohutnělo a šířilo v podvečerní tmě čím dál větší kruh světla, dopadající na užaslé tváře. Tu kdosi z davu vykřikl a svým výkřikem upozornil na drobnou kapku mléčně vířícího světla, která se vznesla z Myslánky proti večerní obloze, a pak se zčistajasna začala snášet přímo k Brumbálovým ústům. Pak se protáhla škvírou mezi nimi.

• • •

Chvíli se vůbec nic nedělo. A najednou - přičemž spousta lidí později přísahala, že v danou chvíli si vůbec nebyli jisti, jestli se to opravdu stalo, nebo jim jen po přestálých hrůzách vypověděla nervová soustava a oni viděli jen to, co vidět chtěli - se Brumbál prudce nadechl a plíce se mu naplnili čerstvým, po soli z jezera ostře vonícím vzduchem. Pak otevřel své pronikavě modré oči.