Love Transfigurated [POZASTAVENO]

4 • Síla myšlenek

Jednoho dne ráno při snídani, která byla od bitvy mnohem skromnější, než bývala v Bradavicích obvyklá, jsem obdržela sovu s krátkým dopisem. Přestože při přistání se jí povedlo rozlít sklenku mého dýňového džusu, odlomila jsem jí za odměnu, že se jí povedlo dopis doručit, kousek ze své snídaně, který okamžitě popadla a vyletěla s ním ven, zřejmě aby si na něm pochutnala až v tlumeně osvětleném sovinci, kde se cítila pravděpodobně lépe než tady, ve Velké síni.

Dopis byl stručný:

Drahá slečno Grangerová,

dostavte se, prosím, za hodinu do mé pracovny. Potřebuji Vám něco neodkladně sdělit.

Brumbál

Vzhlédla jsem a spatřila, že Ron, který se vedle mě do té doby cpal slaninou, jako kdyby mělo všechno jídlo na světe dojít, i Harry, sedící z druhé strany, právě také dostali sovu s velice podobně vypadajícími dopisy. Než dočetli, můj zrak se upřel k profesorskému stolu – Brumbál buď dnes snídani vynechal, nebo posnídal časně, v každém případě ale za stolem neseděl. Už tak, i když Brumbál nechyběl, byl na prořídlý profesorský sbor zničující pohled – teď ale vyloženě zel prázdnotou. Seděla u něj jen profesorka Prýtová, pak Filius Kratiknot, který sám o sobě byl možná tak za půl profesora, když ho člověk počítal i se židlí, profesorka Trelawneyová, jíž se sice bitvou nejspíše splnily její nejdivočejší sny o tom, že všichni zemřeme zvláště krutou smrtí, ale přesto se, jako po celou dobu, co ji znám, u snídaně tvářila tak soustředěně nepřítomně, až se skutečně skoro zdálo, že za stolem chybí; nikde nebylo vidět Horacia Křiklana, ten ale málokdy jedl jinde než ve své pracovně, neboť si velmi rád navzdory situaci, kdy byli všichni od časného rána na nohou, přispal. A kousek stranou od ostatních seděla profesorka McGonagallová, k níž právě přilétala čtvrtá sova. Na tu vzdálenost jsem sice nemohla vidět, co v jejím dopise, který byl o něco málo obsáhlejší, než náš (ale přesto rozhodně nešlo o žádnou esej) stálo, nicméně dopisní papír byl stejný. Dopis tedy musel být také od Brumbála.

• • •

Ve chvíli, kdy jsem přemítala nad tím, jestli ji Brumbál také přizval k naší schůzce, vzhlédla profesorka od svého dopisu a střetla se pohledem s mým. Rychle jsem se začervenala, přestože jsem vlastně cizí dopis nikomu přes rameno ve skutečnosti na takovou vzdálenost nečetla, a zároveň mi po zádech krátce, zato ale intenzivně, přeběhl mráz. Vysoká čarodějka se mezitím zvedla – zřejmě s ní Brumbál chtěl krátce pohovořit ještě předtím, než dorazíme i my. Vyrazila rázným krokem ze síně, smaragdový hábit za ní šustil a odhaloval kotníky šněrovacích střevíců na nízkém podpatku, které byly velmi mcgonagallovské – nosila téměř výhradně takové. Při chůzi vydávaly tlumené, ale "ostře řezané" cvakání, které v kombinaci s jejím jistým, souměrným krokem nešlo s žádným jiným zvukem v hradu zaměnit – Minervu McGonagallovou jste po chůzi museli poznat, i kdyby vás vzbudili uprostřed noci.

Když za rohem zmizel i poslední záhyb jejího hábitu, podívali jsme se s Harrym a Ronem po sobě a pokrčili rameny – nikdo z nás netušil, proč nás Brumbál zavolal. Zbývající hodinu do naší schůzky jsme vyplnili probíráním plánů na opravu Astronomické věže – té jediné se obyvatelé hradu při napravování škod důsledně vyhýbali, ve všech věž vyvolávala neblahé vzpomínky na Brumbálovu smrt. Teď, když byl Brumbál opět naživu, ale nebyl důvod, proč by nemohla být opravena... Brumbál sám se podivoval, proč se jí dosavadní opravy takřka nedotkly, a pobaveně mu přitom blýskalo v očích. Brumbálovi zřejmě nebyla svatá ani vlastní smrt.