Love Transfigurated [POZASTAVENO]

7 • Letní slavnost

Utíkala jsem chodbou pryč. Nezajímalo mě, kam doběhnu chtěla jsem prostě jen být co nejdál od Rona. To, co řekl, mě ranilo... Nechápala jsem však, proč mne to zasáhlo takovou silou. Narážky, jako byla ta Ronova, padaly mezi studenty často, ale tentokrát to bylo něco jiného, mnohem osobnějšího. Nebyla to jen nadávka, jejíž význam se časem vyprázdnil, až zůstala jen jakousi povrchně urážlivou frází. Matně jsem si uvědomovala, že její údernost musí mít co do činění s tím, o kom byla pronesena, ale nebyla jsem s to pochopit, proč právě jízlivost na účet profesorky McGonagallové mi tak moc vadí... A nakonec mi ani nebylo jasné, proč si Ron vybral ze všech urážek, které na světě existují, právě tuto.

Nedbala jsem udivených pohledů spolužáků, kteří na mě na chodbě volali a snažili se zjistit, proč a kam běžím, a běžela jsem tak dlouho, dokud mě nezačalo píchat v boku. Zastavila jsem se v chodbě, kterou jsem nepoznávala. Možná jsem tu někdy dříve byla, ale veškerý můj dosavadní život mi přišel tak vzdálený a vzpomínky na něj tak zamlžené, že jsem si to místo zkrátka nevybavila. Podstatné však bylo, že jsem uprostřed tmavé, špatně osvětlené chodby stála sama. Okamžitě po tom zjištění mi do očí vhrkly první horké slzy, které v očích štípaly a pálily jako jemný zvířený prach. Předchozího dne jsem usínala v doprovodu smutného, bezmocného pláče, ale tentokrát měly slzy hořkou příchuť, byly prodchnuté vztekem a křivdou. Nejen tou, jejímž strůjcem byl Ron, ale také tou, které jsem se dopustila sama na sobě, když jsem dovolila, abychom se s Ronem v té zpropadené komnatě tak neuváženě políbili. Zlobila jsem se, že jsem tehdy ztratila sebekontrolu, a ublížila tím nám oběma. Na druhou stranu mi ale události včerejšího dne přišly správné – jestliže se Ron domníval, že jsme něco víc než přátelé, pak bylo jediným čestným řešením nenechat ho při tom.

I když na chodbě nikdo nebyl, zatoužila jsem ještě po nějakém větším úkrytu, po neviditelnosti, zmizení... Vmáčkla jsem se do kamenného výklenku, a i když mě jeho hrany tlačily do páteře, přitáhla jsem si kolena k bradě, objala je rukama a vítala jsem tu bolest. Jedna má část byla palčivě zasažená duševním vypětím, ale ta druhá jako by odplouvala někam do nevědomí, otupělá a oproštěná od všech citů, a právě ta s povděkem přijímala fyzickou bolest, jež mi potvrzovala, že jsem ještě naživu. Čas okolo plynul relativně – skrze závoj slz jsem pozorovala, jak se stíny na chodbě dlouží a později i rudnou, ale ve výklenku zůstávala stále stejná tma, jako by se ho časový posun vůbec netýkal. Mé myšlenky se rozbíhaly všemi směry a zase se v bodě na samém horizontu vědomí sbíhaly, ztupené vytrvalým pláčem.

• • •

Teprve když chodba začala citelně šednout, rozhodla jsem se své útočiště opustit. Z vyčerpání jsem dostala hlad, ale i když jsem nepochybovala o tom, že večeře bude stále ještě k dispozici pro pár opozdilců, zamířila jsem rovnou do nebelvírské věže. Nijak zvlášť jsem nestála o to, přijít do Velké síně a čelit všem těm pohledům lidí, kteří ráno zhlédli můj výstup, a zdvořile konverzovat se spolužáky. Najít správnou cestu zpět mi trvalo, neboť jsem si nebyla schopná uvědomit, kudy jsem se sem dostala. Cestou jsem narazila na několik slepých chodeb, v nichž dokonce ani nebyly žádné dveře, a poprvé ten den jsem se mírně pousmála, když jsem si pomyslela, jak účelné je stavět chodby, které nikam nevedou a v nichž nic není. Po nějaké době jsem se ale dostala do známé části hradu, a odtud jsem to – s menšími neplánovanými odbočkami zaviněnými pohyblivým schodištěm – vzala co možná nejkratší cestou do věže.

Heslo jsem Buclaté dámě zamumlala jen polohlasem, a když se odvrátila, aby svůj portrét odklopila, prosmýkla jsem se rychle tenkou škvírou rámu, aby si nebelvírští pokud možno nevšimli, že portrétem někdo prochází. Pár studentů zvedlo hlavu, ale nikdo mi nevěnoval zvláštní pozornost – většina z přítomných studentů byla v tuto večerní hodinu zaměstnaná různými přípravami rekonstrukce, klábosením s kamarády, s nimiž se ten den neviděli, a hraním kouzelnických šachů. Rozhlížela jsem se kolem sebe jen zběžně, snažíc se neupoutat příliš mnoho pozornosti nechtěně navázaným očním kontaktem, ale Rona jsem – ke své úlevě – při tom letmém pohledu nikde nezaregistrovala. Oči mi však zavadily o Harryho. Seděl na křesle, s nohama volně přehozenýma přes pohodlnou čalouněnou opěrku, a sledoval mě přes okraj zpola popsaného pergamenu. Upíral na mě pohled tak výmluvně, až mi bylo jasné, že se rozhovoru s ním zkrátka nevyhnu, a tak jsem raději s odevzdaným povzdechnutím vykročila směrem k němu.

„Ahoj," hlesla jsem a svezla se na protější pohovku.

Harry si mě měřil pohledem – zcela jistě si všimnul mých zarudlých tváří, ale na nic se neptal a nijak tu skutečnost ani nekomentoval. Zalila mě vlna vděku – Harry byl dobrý kamarád. Většinou poměrně spolehlivě poznal, kdy je lepší mlčet, jen výjimečně mluvil, kdy neměl.

„Ahoj, Hermiono," pozdravil mě a slabě se pousmál. Pak sáhl do kapsy a vytáhl z ní malý balíček v ubrousku. „Došlo mi, žes asi celý den nic nejedla, když jsem tě neviděl na obědě ani na večeři. Na –," řekl a natahoval ke mně ruku s balíčkem, „vzal jsem ti alespoň pár těch dýňových krekrů, které máš ráda. Není toho moc, z hostiny skoro nic, co by se dalo zabalit s sebou, nezbylo, ale nejhorší hlad to zažene." S povděkem jsem jídlo přijala a hned jsem se do jedné sušenky zakousla. Zalitovala jsem, že jsem přece jen na tu večeři nešla – teprve s jídlem člověk zjistí, jak moc velký hlad měl.

Harry se chvíli díval, jak hltavě jím, a pak pokračoval: „Brumbál měl dneska před večeří proslov. Začíná se pomalu dostávat do formy – ty jeho proslovy trvají čím dál víc času," postěžoval si Harry. Dovedla jsem si představit, jak se Harry po celém dni práce těší, až se nají, a brblá, zatímco Brumbál se – slovy Harryho – „ne a ne vykecat". „No, každopádně," navázal Harry na původní obsah sdělení, „Brumbál dneska říkal, že opravy hradu už jsou skoro hotové a zároveň že se už pomalu blíží obvyklý konec školního roku, takže navrhl, že bychom si po tomhle náročném období všichni měli užít trochu legrace. Na tenhle pátek tedy naplánoval velký večírek, takovou ‚letní slavnost', abychom mohli konečně uzavřít všechno, co se stalo, a vrátit se zpátky k normálnímu rytmu fungování. Jak znám Brumbála, bude to fakt velkolepá slavnost – víme, jak si potrpí na okázalosti," uchechtl se Harry.

Navzdory tomu, v jakém jsem byla rozpoložení, mi ta zpráva vlastně udělala radost a zlepšila náladu. Ani jsem si nevzpomněla, kdy naposledy jsem něco oslavovala. Když skončila válka, což by byl důvod k veliké oslavě, nikdo se neradoval. Ztráty a starosti s ní spojené byly tak velké, že nikomu do smíchu nebylo, a předtím – inu, předtím měly všechny oslavy pachuť strachu a hrozby, že jsou oslavou možná poslední. A třeba svatba Billa a Fleur taková vlastně doopravdy byla – bylo to naposledy, co se Ronova (při tom pomyšlení na jeho jméno se mi zhoupl žaludek) rodina veselila pohromadě, v plném počtu. Proto jsem se na Brumbálovu oslavu konce školního roku (a nových začátků) vlastně docela těšila. Nepochybovala jsem o tom, že v příštích několika dnech Brumbál s naší pomocí vyzdobí hrad spoustou věnců, lučních květin, lucerniček a drobných magických tvorů, jak míval ve zvyku na všechny večírky a oslavy svátků. Na chodbách budou hrát zvonkohry zavěšené jen tak, ve vzduchu, a celý hrad bude vonět začínajícím létem – měsíčkem, sečenou trávou a vavřínovými listy. Konečně jsem se začala trochu usmívat a Harry té příležitosti využil k tomu, aby dál trochu rozpředl hovor.

• • •

Nějakou dobu jsme si povídali a mně bylo konečně trochu líp, když jsme vymýšleli vlastní nápady na to, co by na večírku rozhodně nemělo chybět. Také jsem Harrymu vyložila nabídku profesorky McGonagallové – ukázalo se, že Ron toho s Harrym ten den zřejmě také moc nenamluvil. Harry tvrdil, že ho většinu dne vlastně ani moc neviděl, vypařil se chvilku po snídani a celý den pracoval někde na pozemcích. Harry byl pochopitelně rád, že v Bradavicích budeme moct zůstat, a začal uvažovat, co podnikne o prázdninách, které už byly takřka na dosah – Brumbál rozhodl, že Bradavický expres vypraví už tuhle sobotu, hned druhý den po slavnosti. Byly to vlastně Harryho první svobodně strávené prázdniny, a tak mi nepřišlo překvapivé, že i když se do školy vrátí rád, prázdniny v ní trávit nechce. Po chvíli se do plánování tak zabral, že mě ani nepustil ke slovu, ale nevadilo mi to. Poslouchala jsem jeho velkolepé plány, které zahrnovaly snad všechno od hraní famfrpálu až do bezvědomí až po cestování za poznáním cizích zemí, a byla jsem ráda, že nemusím moc mluvit.

Brzy na mě ale začala padat únava zaviněná zjitřenými emocemi. Omluvila jsem se a zároveň Harrymu slíbila, že v hovoru na tohle téma můžeme pokračovat nazítří. Chvíli to vypadalo, že se na něco chce zeptat, ale nakonec mi jen popřál dobrou noc. I pak jsem ale cítila jeho pohled v zádech, jak mě vyprovází až ke schodišti do dívčích ložnic.