Love Transfigurated [POZASTAVENO]

5 • Večer testrálů

Slova profesorky McGonagallové mi pak v uších zněla ještě dlouho poté, co je pronesla...

Když jsem dorazila na konec točitého schodiště, kde stáli Ron s Harrym a prohlíželi si nově pověšené obrazy na stěnách – zejména jeden opravdu kuriózní, na kterém se mimořádně prostorově výrazný kouzelník pokoušel vstát ze židle, k čemuž nakonec musel použít kouzlo pro levitování –, čekala jsem, že se oba hned zeptají, o čem se mnou profesorka mluvila. Ani jeden z nich si však zřejmě pod tíhou nových informací nevšiml, proč jsem se vlastně za nimi opozdila, a já sama jsem tak složitý hovor nijak netoužila začít – koneckonců, právě jsme měli jeden za sebou.

Navrhla jsem tedy, abychom se hned pustili do oprav Astronomické věže. Cestou k ní jsme potkali Nevilla a Lenku, kteří zrovna dosnídali a souhlasili, že přiloží ruku k dílu. U Astronomické věže už bylo živo, kolem posedávalo několik dalších starších studentů, kteří během bitvy a také po ní zůstali v Bradavicích, a všichni poslouchali profesora Kratiknota, jenž na obnovu věže měl dohlížet a pomáhal teď studentům se správnými formulemi, které by měli při kouzlení používat.

• • •

Většinu dne jsme pracovali mlčky. Harry, Ron a Neville spolu s několika mladšími spolužáky z Nebelvíru opravovali celé zdi, já s Lenkou jsme se staraly o obnovu výzdoby. Nemohla jsem se do práce ponořit a soustředit se – na mysli mi bolestně tanula jména, na která se pravděpodobně bude vztahovat upozornění profesorky McGonagallové, a věděla jsem, že ztratit naději na oživení lidí, jimž patřila, bude stejné, jako kdyby zemřeli podruhé. V jednu chvíli, kdy jsem byla zvlášť nepozorná, jsem při jedné inkantaci švihla hůlkou příliš vysoko a příliš důrazně a chrliči, kterému jsem právě dávala z kamenného kvádru konečnou podobu, narostla ošklivá zdeformovaná hlava se zahnutým zobákem: tohle zcela určitě nebyl lev – zvíře, jehož podobu měl chrlič dostat. Lenka se mi rychle podívala přes rameno, pokývala vesele hlavou a zvonivě se zasmála.

„Vždyť vypadá jako testrál!"

Zvíře opravdu testrála připomínalo... Zvedla jsem hůlku, abych chybu napravila, ale po pár vteřinách jsem ji zase spustila podél boku. Nemohla jsem toho testrála přeměnit na lva. Testrálové byla zvířata se špatnou pověstí a přece čistou duší; zasloužila si mít někde v hradě připomínku toho, že škole po dlouhá léta věrně sloužila a nakonec i po našem boku bojovala s Voldemortem. V náhlém popudu jsem ale ještě mávla hůlkou, abych teď již záměrně domodelovala testrálí hlavu a přičarovala dvě impozantní křídla z leštěného černého mramoru.

Po večeři jsem se z Velké síně vytratila dřív, než mě kdokoli mohl zastavit nebo se ke mně přidat. Chtěla jsem být chvíli sama a přemýšlet, zatímco půjdu splnit ještě jeden poslední úkol toho dne. V kapsách jsem měla několik balíčků masa od večeře a mířila jsem úzkou stezkou, která vedla od hradu k okraji Zapovězeného lesa. Stále ještě se na ní válely úlomky zničených kamenných soch a jiných neidentifikovatelných trosek, které jsem cestou za pomoci kouzel buď ničila, anebo jsem je posílala na jejich původní místo. Sejít k lesu mi tedy trvalo několikrát déle než jindy, ale nevadilo mi to. Už se stmívalo a hladinu Černého jezera, které se rozkládalo přede mnou, pokrývaly rudé cáry již ustupujících červánků, nad jezerem se vznášel slabý mlžný opar, který se táhnul až směrem k lesu, kde mizel v korunách stromů. Ten výhled byl impozantní a já si poprvé ode dne, kdy byl Voldemort poražen, uvědomila, jak málo zbývalo, aby tu nikdo z nás nebyl. Jaký je dar, že můžu ty červánky spatřit.

Na kraji lesa jsem se zastavila a zhluboka se nadechla ostré vůně zetlelého listí a padající rosy. Pak jsem slabě zapískala. Chvíli se nedělo nic. Najednou někde zaševelilo listí a z husté spleti zeleně se oddělilo pár větviček nedaleko místa, kde jsem stála, aby mezi sebou propustily tvora, který právě přicházel. V lese bylo temno, ale tam, kde právě procházel, tma ještě více zčernala a ze stínu vystoupil stín sám – najednou stál na mýtině jeden z testrálů, kousek za ním se ještě z houští dívaly oči dalšího. Za chvíli se mýtina před lesem testrály naplnila, až se zdálo, že vinou jejich zbarvení trochu potemněla. Od bitvy, do které přišli na pomoc, jsem je neviděla; někteří z nich měli na antracitově černé kůži ještě patrné hojící se šrámy – někdo se o ně zřejmě postaral. Použila jsem pár jednoduchých hojivých kouzel a vyléčila několik dalších větších zranění. Pak jsem začala testrály krmit drobnými kousky masa.

• • •

Po chvíli testrál, kterého jsem právě krmila a hladila, pohodil hlavou a současně přešlápl z nohy na nohu. Stočil pohled někam za moje rameno, tlumeně zaržál. Otočila jsem se, abych zjistila, co v narůstající tmě vidí, a proti tmavnoucí obloze jsem spatřila vysokou siluetu – nebylo pochyb, komu patřila. Minerva McGonagallová postoupila ještě o pár kroků dopředu a octla se v slabém kruhu rozptýleného světla, který na zemi vykresloval právě vycházející měsíc.

„To vy?" řekla jsem a ukázala na lesknoucí se jizvu nejbližšího testrála.

Přikývla na souhlas, ale vlastně nemusela – nejen její krok, ale také její kouzla byla bezpečně rozeznatelná. Rovná jizva měla úhledně zatažené okraje, které mohl vykouzlit jen někdo pečlivý se smyslem pro detail.

Než promluvila, krátce pohlédla na stádo zalité mírným stříbrným světlem.

„Vidíme je teď všichni – každý někoho viděl zemřít. A přesto sem za nimi nikdo nechodí... Připomínají nám to nejhorší, co se v našich životech stalo. Nepřekvapuje mě, že tu vidím zrovna vás, slečno Grangerová – čelíte svému strachu, a to je první krok k tomu, abyste se s ním smířila, abyste ho pochopila. Viděla jsem váš chrlič... Bylo to vůči nim krásné gesto. Jsem opravdu hrdá na to, že patříte do mé koleje... Zasloužíte si ji."

Chvíli jsem stála jako opařená. Netušila jsem, co říct, protože jsem věděla, že zrovna ředitelka nebelvírské koleje slovy chvály nikdy neplýtvá; místo toho jsem natáhla ruku a vložila do její dlaně několik kousků masa, aby je mohla nabídnout testrálovi, který mezitím přišel blíž a opřel si vděčně hlavu o její rameno.

• • •

Když nezbylo už žádné maso a testrálové se pomalu začínali vracet do lesa, aby se uložili ke spánku, obrátily jsme se a šly již vyčištěnou pěšinou zpátky k hradu. Nechtělo se mi mluvit. Měla jsem hlavu těžkou myšlenkami a nohy únavou z celodenní práce. Profesorka McGonagallová na tom zřejmě nebyla jinak, ale když jsme dorazily k hlavní bráně hradu, nakonec naše společné mlčení přece jen prolomila.

„Vím, že jste na své rodiče použila paměťové kouzlo a nemáte se kam vrátit." Nebyla to otázka, ale zkrátka jen konstatování. „Myslím, že Brumbál určitě nebude proti, když vám nabídnu, že přes prázdniny můžete zůstat v Bradavicích. Vlastně mě napadá, že knihovna bude nejspíš v žalostném zmatku, jsem si jistá, že ji od opravení nikdo pořádně nesetřídil – možná byste věděla o někom, kdo by se toho mohl ujmout?" Krátce se odmlčela, než pokračovala: „A samozřejmě také očekávám, že příští školní rok řádně dokončíte své studium. Totéž pochopitelně platí pro pana Pottera a Weasleyho a také pro vaše ostatní spolužáky."

Jestliže mi ještě před malou chvílí docházela slova šokem, pak tentokrát to bylo náhlou vlnou vděčnosti, která se přese mě s prudkostí převalila... Co budu dělat dál bylo to, co mě trápilo už delší dobu, protože obvyklý konec školního roku se rychle blížil a stejně tak i dokončení oprav hradu. Všechno probíhalo velice hladce, a tak nebyl důvod, proč – pokud nenastane nějaká nečekaná událost – neuvést věci do původního chodu: tedy udělit studentům oficiálně prázdniny a po nich začít běžný školní rok. Profesorka McGonagallová měla pravdu – neměla jsem se kam vrátit. Ron měl svou rodinu, které se již podařilo opravit vyhořelé Doupě, a Harry zase zdědil Siriusův dům na Grimauldově náměstí, kde v případě potřeby mohl bydlet. Já jsem se však rodiny dobrovolně vzdala, abych ji ochránila, aniž bych myslela na to, že jednou možná přijde i doba bez Voldemorta, a já nebudu mít za kým a kam se vracet... Za domov jsem však pokládala Bradavice. Nabídka, že tu mohu nejen dokončit výuku, která byla násilně přetržena naším putováním za viteály, ale že tu mohu také naprosto mimo veškeré zavedené tradice zůstat i přes prázdniny, během kterých bych jinak neměla kam jít, ze mě sňala jednu z nejtěžších starostí, které jsem si po Voldemortově pádu dělala. Nemohla jsem vyjádřit slova vděku, který mě prostoupil, ale také náklonnosti, jíž jsem najednou pocítila k profesorce McGonagallové. Kdybych bývala byla mladší a prožívala tu radost dětskýma očima, jistě bych ji objala, ale byla jsem dospělá a vážila si jí příliš na to, abych naše vzájemné postavení porušila něčím tak neformálním. Místo toho jsem jí jen stiskla ruku na znamení díků a obrátila jsem oči k její tváři – doufala jsem, že v nich pravou hloubku mého dojetí uvidí, protože slovy se popsat nedala. Než se naše prsty rozpojily, podržela mou ruku chvíli ve své překvapivě jemné dlani a slabě pokývala hlavou – pochopila.