I Angels and Demons I (Short Story) ✔

3.část ✔

Je tma...a pak najednou světlo. Co to má znamenat? Než si, ale uvědomím co se děje objeví se přede mnou Mára a můj tmavý obrys přesně na proti sobě, úplně stejně tak jak ho popisoval Adam. Udělám pár krůčků a Mára zmizí a ta tmavá věc se na mě otočí. Začnu tedy pomalu couvat a postupně přidávám do kroku, později už běžím. Když jsem se ohlédla, viděla jsem jak to běží těsně za mnou. Nevím kam mám běžet, nevím podstatě co mám dělat. Začnou mě štípat oči a to znamená, že jsem začala brečet. Když zvednu hlavu z cesty do předu uvidím tam Máru..

"Máro!!" zakřičím hodně nahlas a on ke mně natáhne ruku. Přijmu ji a najednou je všude světlo a jsme tam jen my dva. Pustím jeho ruku a spadnu na kolena a dlaněma si přikryju tvář. Začnu opět brečet. Najednou mi Mára poklepe na rameno a já zvednu k němu hlavu. Dívám se mu do očí a on mě vtáhne do objetí. Jsem zmatená, on mě ještě nikdy neobjal! Ale po chvili mu objetí opětuju.

"Už je vše v pořádku. Nemusíš se bát jsme tu s tebou" a odtáhne si mě na délku ruky. Já dám zas ruce jak nějaká surikata. Díváme se navzájem do očí a...

Už jsem byla vzhůru, ne že by ten sen byl nějak špatný, už jsem se na to nemohla koukat. Pomalu, ale jistě se posadím a zjistím, že všichni ještě v klidu oddechují. Bodejď by ne, když je pět ráno. Vezmu si mikinu a rozhodnu se, že půjdu před školu pozorovat východ slunce. Jdu si pro boty, jelikož je zima a opatrně otevřu dveře. Ale ještě než vyjdu se ujistím, že všichni spí. Uff... všichni spí, i když Mára moc nevypadá, že by spal. Spíš jak kdyby mě pozoroval.. No nic, zavírala jsem dveře a jak jinak než potichu, teda aspoň doufám.

Byla jsem před školou a dívala se na tu nádheru. Tohle jsem nikdy neviděla. Taková krása. Byla jsem tolik zakoukaná do východu slunce, že jsem nevnímala svět okolo mě. A to byla chyba. Někdo se ke mně blížil. Věděl, že nevnímám a tak na mě vyskočil a zakryl mi oči. Myslela jsem si, že to byla Vanes, ale to jsem hned vyvrátila, protože ta nemá takový ruce. Pak to mohla být Anička, ale to jsem tak vyvrátila, protože ta by se zeptala 'Kdo to je?'. Taky to pohla být Natka, ale ta by nejdřív zaječela a pak mi zakryla oči, takže to tak, ne. Ale taky to mohla být Dany, ale ta by byla slyšet a Adam by si to nedovolil. Takže zbýval jediný člověk...

"Máro?" zeptala jsem se neznámého

"Jak jsi to poznala?" zeptal se ruce dal z mých očí a já se na něj otočila. Měl pobavený obličej a z očí mu jiskřila radost a pobavení

"Mám vlastní zdroje.," řekla jsem a lehce jsem se uchcechtla "Co tady děláš, nespal jsi ještě náhodou před chvílí?" řekla jsem jako jen tak mimochodem a otočil se na východ slunce. Na tvářích mu pohrával jemný úsměv, který na něm vypadá velmi roztomilé.

"Nespal," řekl a úsměv se mu stáhl do neutrálního výrazu "jen jsem přemýšlel a, když jsi vstala tak jsem rychle zavřel oči a předstíral, že spím.." řekl

"Moc dobře ti lhát teda na obličeji nejde" řekla jsem s úsměvem na tváři

"Jak to?" zeptal se se zmateným výrazem

"Nějak jsem si myslela, že asi nespíš. Nevypadal jsi na to" řekla jsem a jeho výraz se ze zmateného stal chápavým a následně pobavený

"Snědl jsi vtipnou kaši nebo, proč se směješ jak sluníčko na hnoji?" zeptala jsem se s pobavením v hlase

"Ne jen mám prostě dobrou náladu" a znovu se usmál, bože proč musí vypadat tak roztomilé

"Nepůjdem dovnitř?" zeptala jsem se opatrně, ale on jen přikývl. Cestou do tělocvičny jsem si ještě šla odskočit na záchodky a však to jsem nevěděla co se stane...
Když jsem byla u umyvadel a chystala se přejít k zrcadlu, zarazila jsem se. Bylo to stejný jako já, přesně tak jak to popisoval Adam. Postava podobná mně, celá v černém s krvavě rudými oči, hledělo to na mě..

"Co jsi zač?!"  zeptala jsem se vystrašeně, ono se to jen pousmálo a přimouřilo oči

"Já jsem tvá temnota.." stačilo to říct než se to mě začalo vlévat. S obrovskými bolestí celého těla jsem padla na kolena, začala jsem křičet, tak moc, že kdyby byla škola normálně bylo by to slyšet až na druhý konec. Chytla jsem se za hlavu, procházela jsem změnou, cítila jsem to, a to silně. Sklonila jsem hlavu dopředu až se málem dotýkala kolen. Trvalo to snad věčnost a najednou to přestalo. Otevřela jsem oči a pustila ruce podél mého těla, postavila jsem se a přešla k zrcadlu. Zaskočilo mě, že jsem měla místo normálních andělských očí, které mají kulatou vzorničku, démonické oči se vzorničku jako štětina. Po okrajích duhovky jsem měla rudé kapance, takže jsem měla rudošedomodré oči. Přesně v ten moment kdy se rozletěly dveře jsem propadla mdlobám. Cítila jsem jen jak mě někdo nese..

Probudila jsem se až když se schylovalo k podvečeru. Pomalinku jsem otevřela jedno oko a, když jsem zjistila, že na mě hledí celá parta otevřela jsem i druhý.

"Co...co se stalo?" zeptala jsem se v domnění, že mi někdo odpoví. Nic, jen se všichni do jednoho zmateně podivali ne mě

"To by jsme se spíš měli ptát my tebe, holky tě našli na záchodě v bezvědomí!" ujal se slova Mára, který na mě trochu vyjel. Nevypadá moc šťastně, spíš naopak, trochu rozlobeně

"Já..já vůbec.. nevím nic jsi nepamatuju a navíc mě bolí šíleně hla-" nestihla jsem to říct, protože mě přerušila Naty, která měla ruku přes pusu

"Viki, tv..tvoje oči" vydolovala ze sebe z těžka

"Co... co je s nimi!?" vyskočila jsem do sedu

"Máš je rudé a vzorničky špičaté jako štěnice!!" vykřikla Anička a tohle mě dostalo tranzu

"Ale to není všechno máš i prodloužené špičáky jako dospělý démon!" vykřikl pro změnu Mára, který seděl přímo přede mnou

A tohle mě dostalo ještě víc, až mě zaštípaly slzy v očích a já si nevědomky sáhla na špičáky. Měli pravdu, měla jsem je jako dospělý démon. Tomu jsem se už neubránila, zvedla se a utíkala jsem pryč z tělocvičny. Tohle nemůže být pravda!! To nejsem já!!