I Angels and Demons I (Short Story) ✔

4. část ✔

Utíkala jsem... utíkala jsem co nejdál od mých přátel. Proč? Jsou to mí přátelé! Protože nesnesu ty pohledy na mě, soucitný a zároveň překvapený. Běžím dál, ani nevím kam. Ale pak mě napadne učebna hudebny, naše třída. Vystřelím doslova dveře a rychle je zase zabouchnu. Rozhlédnu se po ní, je stejně hnusná jako předtím. Toho si, ale teď nevšímám a jdu do zadu do rohu. Složím se tam do klubíčka a propuknu v pláč. Proč já? Proč se mi to děje? Nevím jak dlouho tam jsem, ale všimnu si svých rukou, nejsou to normální ruce, ale obrovské špičaté pařáty, ostré jako břitva. Okamžitě  odtrhnu ruce od kolen a prohlédni si je pořádně, jsou na nich označené různé symboly. Cítila jsem jak mi tvrdnou malými prasklinami tváře, když se najednou rozrazily dveře. Stála v nich postava, ale brzy jsem zjistila, že ta postava je Mára.

"V..Viki?" zeptá se mě a nakloní hlavu doprava. Měla jsem celou dobu skloněnou hlavu a až, když promluvil jsem zvedla hlavu

"M.. Máro, jdi ode mě pryč! Ještě ti ublížím nebo někomu z party!" rozkřikla jsem se po něm, nechtěla jsem, aby mě tu někdo našel. A obzvlášť on ne! Nechtěla jsem, aby mě takhle viděl kluk, který se mi líbí

"Nikomu se nic nestane. Věř mi!" začal mít zoufalý obličej

"Ty nevidíš co jsem?! Jsem zrůda a -" skočil mi do řeči

"Nejsi zrůda!" vykřikl na mě

"Jsem zrůda, teď nejsem ani jedno, nejsem ani anděl a ani démon... Co po tom tedy jsem??!!" vykřikla jsem po Márovi, protože mi ruply nervy

"Jsi Viki. Jsi ta Viki, kterou máme rádi a vždy ji pomůžeme. Jen si musí více věřit." řekl on a podíval se mi do zaslzených očí. Tím mi vyrazil dech. Otevřela jsem pusu a z očí mi vyklouzlo pár neposedných slz, které spadly na zem. Cítila jsem jak se temnota vypařuje z obličeje a pařáty se měnily zpátky na prsty. Odvrátila jsem zrak z Máry na moje ruce, které při vším štěstí už byly normální. Najednou se před mýma rukama objevila další ruka. Márova ruka. Přijmula jsem ji a s jeho pomocí se postavila.

"Už nemáš červený oči, ale vzorničku máš pořád špičatou a pořád máš tesáky" řekl s jemností v hlase a já zčervenala. Ale pak jsem si povzdechla

"Tak to je asi můj nový vzhled" zasmála jsem se a on se jen usmál

"No tak to asi jo, pojď ostatní na nás čekají" řekl a pohodil hlavou ke dveřím, zarazila jsem se

"Počkat to mě hledáš jen ty?!" překvapilo mě to, proč zrovna on?

"Ehmm... no víš já se dobrovolně přihlásil, takže jdeme?" zeptal se s rukou na zátylku

"Dobrá, ale o tom co jsi tady viděl ani muk, prosím!" prosila jsem usilovně a on nakonec kývl. Šli jsme chodbou, pak po schodišti a další chodbou. Když mi Mára jako gentleman otevřel dveře a já vešla, okamžitě jsem schytala vlnu obětí, dokonce i od kluků. Nechci jim to říct, až to bude potřeba tak jim to řeknu. Po ujišťování, že jsem v pořádku, Adama napadlo, že by jsme mohli opékat na ohni. Zdálo se nám to jako dobrý nápad, až na to, že jsme neměli co opékat. Tak jsme vzali svoje úspory a šli jsme do Penny koupit nějaký buřty a klobásy a něco málo k tomu. Jelikož jsme měli dost peněz tak jsme zaplatili bez problémů. Horší však bylo najít nějaký klacky na, kterých by jsme to opékali. Nakonec po půl hodinovým hledání si každý našel svůj. Adam rozdělal oheň a táborák mohl začít!  Natka si sedla s Vanes a Aničkou, Danča k Adamovi a Mára ke mně, zvláštní,že? Povídali jsme si vtipných věcích, ale pak jsem si v hlavě vzpomněla na jedna písnička

"In my body, in my head" ani jsem si nevšimla, že zpívám nahlas už asi minutu. Proto se na mě otočili všechny pohledy. Zvedla jsem hlavu, ale okamžitě ji zase sklopila, protože jsem se červenala studem. Najednou všichni dostali ohromný záchvat smíchu a to dokonce i Mára. Zvedla jsem hlavu a přejela všechny nechápavým pohledem. Až pak, když mi Natka podala zrcátko jsem zjistila, že vypadám jak indián

"Máro!!!" začala jsem křičet přes celý hřiště, že to muselo být slyšet až na ulici před školou. Neváhala jsem a jakmile Mára znovu dostal výtlem skočila jsem po něm a začala ho lochtat. To už se, ale všichni váleli na zemi smíchy, dokonce i já jsem ho přestala lochtat a spadla na zem a řechtala se jako kůň. Snad nejlepší večer mýho života s přáteli který, jsme ukončili o půlnoci, kdy začala být i dosti krutá zima. Kluci uhasili táborák a my holky se vydaly přichystat na spaní, kluci přišli jen chvíli po nás. Nemohla jsem si nevšimnout, že Mára se i se svým spacákem připlížil více ke mně. Je to divné, ale tak co s tím nadělám. Dneska šla zhasnout Anička, minule jsem to byla já.

"Tak jo lidi, dobrou" řekla Anička před tím, než zhasla a zachumlala se do spacáku. To už mi, ale pomalu začala padat víčka a já pomalu začala usínat a propadat do krásné říše snů...