The next generation (Diabolik lovers FF)

11. Mukami a neznámá minulost

Na práznno jsem otevřela pusu a pak se začala neuvěřitelně smát. "Vy jste unesli... mou mamku?" nepřestávala jsem se chechtat a musela jsem se přidržet zdi, abych nespala.

"Měli jsme k tomu dobrý důvod." vysvětlil černovlásek. "Mimochodem, já jsem Ruki," představil se. "Ruki Mukami."

"Yuma Mukami." řekl hnědovlásek.

"Azusa Mukami." hlesl zelenovlásek a já si všimla obvazů, co má na rukou a krku.

"Vy jste bratři?" podivila jsem se a přestala se smát. "Nevypadáte vůbec podobně."

"To proto," začal Yuma. "Že jsme nevlastní."

"To už dává smysl." přiznala jsem a podívala se směrem k mojí třídě. "Už bych měla jít." otočila jsem se a zamávala jim. "Tak ahoj!"

"Zase příště!" zvolal za mnou Kou a já se usmála. Vběhla jsem do třídy, kde už byla většina studentů. Ayato se tvářil vytočeně a Sae si četla. Kanato koukal neřítomě do stolu a něco si mumlal. Já jsem si sedla na lavici vadu a vytáhla učebnici ddějepisu. Hodina začala.

---

Škola byla jako každá jiná, jenom v noci. Při hodinách jsem pomalu usínala a oči se mi klížily. Když mě učitelé volali k tabuli, skoro jsem ani nevnímala, co píšu. A většinou to bylo správně. Budu si muset zvyknout na tento režim, i když se mi nechce. Takle jsem jednou šla o přestávce po chodbě a uviděla hlouček holek a jednu, která stála s telefonem stranou.

"Musím zavolat mamce." uvědomila jsem si a přešla k jedné holce, která zrovna postávala kousek od hloučku. Něco dělala na mobilu a já se jí zeptala, jestli si nemůžu zavolat a že to nutně potřebuju. Holka po chvíli přemlouvání kývla a já pešla do tísňového volání. Vytočila jsem mamčino číslo a čekala.

"Haló?" zval se z telefonu mamčin hlas a mě poskočilo srdce radostí.

"Mami!"

"Yuki!" zvolala mamka radostně. "Žiješ?"

"Ještě jo." řekla jsem ironicky a okamžitě začala vysvětlovat, co se stalo. Když jsem skončila, mamka chvíli nic neříkala. Pak ale promluvila.

"Unesli mě dvakrát." přiznala. "U Sakamaků jsem prožila půl roku. Potom jsem potkala Mukami, kteří mě označili za Evu a unesli mě. U nich jsem zůstala plus mínus měsíc, než na ně začali útočit vlci. Ukázalo se, že to jsou přízraky patřící zapovězenému rodu Zakladatelů. Tsukinami." vysvělovala a já napjatě poslouchala. "Ti mě zaskočili ve škole a taki mě unesli. Jmenovali se Shin a Carla Tsukinami. Snažili se zachránit svůj rod a použili k tomu mě, jelikož v sobě mám srdce ženy, která byla napůl upír, napůl zakladatel." odmlčela se a já vydechla.

"To je šílený." zamračila jsem se.

"A pak jsem se zamilovala do Carly." řekla mamka odevzdaně a já zaslechla náznak smutku v jejím hlasu. "S ním jsem měla tebe, zlatíčko." řekla smutně. "Jenže když ti nebyl ani měsíc, tak Carla zemřel. Nakazil se totiž pro Zakladatele smrtelnou nemocí, která se přenášela skrz krev. Mohla se projevit třeba až po tisícech letech. Takže to Carla nemhl tušit." odmlčela se. V jejím hlase šla zřetelně slyšet odevzdanost, když mi vyprávěla svou minulost. "No, a tak jsem se rozhodla žít normální život." ukončila svoje vyprávění a já se zmohla jen na jedno vydechnutí, když zazvonilo.

"Promiň." řekla jsem. "Už musím jít, zvoní." odmlčela jsem se. "Budu se s tebou snažit znovu spojit, jak to půjde." s těmi slovy jsem ukončila hovor a vrátila telefon s děkováním té holce. Pak jsem se vydala šouravým krokem na poslední hodinu a snažila se neusnout.

Takže ty sis tohle všechno prožila a chtěla si mě toho ušetřit, pomyslela jsem si smutně a zasedla do lavice. Tentokrát jsem opravdu usnula.

---

Seděla jsem na své posteli a usilovně přemýšlela nad tím, no jsem se dneska dozvěděla. Byly čryři hodiny, a mě se chtělo tak moc spát, že jsem se ani nepřevlékala a lehla. Bylo mi jedno, že budu mít uniformu kompletně zmačkanou, hlavní byl spánek.

Už jsem stála na hranici snění a bdění, když se najednou má postel zhoupla a já ucítila ruku, která mě otočila čelem ke svému majiteli. Subaru se tvářil ustaraně, když si prohlédl můj ospalý obličej, a u se nadechoval, aby něco řekl, jenže já ho přerušila. "Nech mě sakra spát."

Chtěla jsem se otočit zpátky, ale Subaru mě zadržel. "Viděl jsem tě telefonovat a slyšel jsem většinu rozhovoru," řekl mi a já tevřela oči v vyděšeném výrazu.

Sakra, sakra, sakra...

"Neboj," uchechtl se. "Nikomu to neřeknu."

Oddechla jsem si a zchoulila se do klubíčka, aby neviděl můj úlevný výraz. A pak jsem si uvědomila, že vlastně ležíme spolu v jedné posteli. Trochu jsem se začerveala a odtáhla se na druhý konec postele. Jenže Subaru si mě přitáhl k sobě a odvázal mi mašli, která patřila k uniformě. "Ne." řekla jsem rozhodně, protože jsem si domyslela, co udělá a snažila jsem se ho odstrčit. Ale moc se mi to nedařilo.

Když se Subaruovi podařilo dostatečně odkrýt krk, zakousl se. Sykla jsem, ale nebránila jsem se, jelikož by to bylo ještě bolestivěší, než to teď je. Ucítila jsem, jak mi tělo ochabuje a zak se mi mlžil. Zavřela jsem oči a ještě vnímala Subarua, jak mi věnoval letmý polbek na tvář. Dál už byla jenom tma, doprovázená zběsilými sny...