The next generation (Diabolik lovers FF)

3. Jako člověk

Tentokrát se mi nepodařilo přetrhnout řetězy, které byly trochu větší, než ty předtím. Měla jsem na krajíčku, když se v pokoji najednou zjevil kluk s tmavými vlasy, vínovýma očima a brýlemi.

"Tak ses už probudila," prohodil a já si všimla nebezpečného pohledu, který mi věnoval. "Pokud se o něc pokusíš, zažiješ si peklo." varoval mě předem a já sledovala, jak odněkaď vytáhl klíče a postupně mi odemkl okovy na kotnících a zápěstích. Musím přiznat, že to byla úleva, takže jsem si oddechla a na příkaz černovláska vstala.

Najednou mě chytil za loket a v ten moment jsem najednou sála v úplně jiném pokoji. Byla to nějaká laboratoř, či co. Rozhlédla jsem se a uviděla tisíce knih zasunuté v masivních knihovničkách. Trochu mě to rozhodilo...

"Posaď se." přikázal mi černovlásek a ukázal na tmavomodré křeslo. I přes moji neblahou předtuchu jsem se jako ovce posadila. Černovlásek se otočil a něco tam hrabal na stole, dokud mi neukázal injekční stříkačku. V té chvíli se mi zrychlil tep o tři tepy navíc a já jakoby zmrzla.

Injekci ne... mám z nich panický strach. Nemám ráda, když mi něco takového vjede do kůže a už vůbec ne, když mi tam něco pustí. Okamžitě jsem se zvedla a odcupitala rychle od chladně vypadajícího černovláska. "Ani náhodou." pronesla jsem a snažila se vypadat vážně, jak to jen v pižamu šlo.

"Nikdo se tě na nic neptal." zmrazil mě černovlásek pohledem a najednou mi držel ruku. Ctěla jsem se vytrhnot, ale on stisk zesílil natolik, že jsem se bála, aby mi nepradkly kosti. Tak jsem se tedy nehýbala a sledovala ho, jak mi desinfikuje místo, kam mi tu stříkačku píchne. Dělao se mi z toho pohledu doproázeného představou špatně.

"Teď se nehýbej." řel a vytáhl stříkaču. Odvrátila jsem hlavu, aby se mi neudělalo ještě víc špatně a ucítila jemné bodnutí, které jsem k smrti nenáviděla. Snažila jsem se uvolnit, ale čím déle yla ta věc v mé ruce, tím víc se mi svaly saly od sebe zatínaly.

Konečně stříkačku vytáhl a já se nadechla. Ani jsem nezaznamenala, že jsem zadržovala dech. Černovlásek poté na ranku přilepil náplast a pustil mě. 

"Co to bylo?" zeptala jsem se trochu frustrovaně a prolížela si ruku.

"Utlumí to tvoje schopnosti."

"Cože?" upřela jsem na černovláska zvláštní pohled a čekala jsem na vysvětlení. Najednou se mi ale podlomila kolena a já, trochu v šoku, se svela na zem. "Co to sakra-" Najednou jsem ucítila prchající sílu a cícila jsem se v ten moment o mnoho slaběji, než předtím. 

"Zdá se, že to funguje." usmál se černovlásek a pak dodal: "Jo, a jmenuji se Reiji Sakamaki." Upřela jsem na něho nenávistný pohled a on pokračoval: "Teď je z tebe jen obyčjný člověk-"

"Očem to sakra mluvíš?" vyjela jsem na něho uprostřed věty a on mě spražil ledovým pohledem.

"Jsme upíři a pokud ti to ještě nedošlo, tak tvůj otec je jedním z rodu Zakladatelů." vysvětlil mi na rovinu a já jen stěží chápala jeho slova.

"Zakladatelů?" zopakovala jsem s velkým otazníkem na konci a Reiji protočil očima.

"Vysvětlím to to potom. Teď jdi do svého pokoje." mávnul ke dveřím. "Musím ještě něco dodělat."

S těmito slovy mě šoupnul za dveře a zavřel. Ještě chvíli jsem tam stála s otevřenou pusou, ale rychle jsem se vzpamatovala. Jakoby mě opustila všechna síla, když mi tam to sérum píchl a já ucítila lehkou únavu.

"To je hodně na hovno..." zavrčela jsem pro sebe a vydala se chodbou v naprosté dezorientaci. Začala jsem bloudit, dokud mi někdo nezastoupil cestu...