Zrození lásky

Moje čokoládová žabka!

I jedna docela malá, čokoládová žabka dokáže občas překračovat hory...

Užijte si povídku a neberte ji příliš vážně:)

Co si Potter myslí, že dělá? Už tak si každý myslí, kdovíjací nejsme přátelé, a on si dovolí poslat mi jeho bílou, nepříliš častou (ano, každý ví, že je jeho) sovu uprostřed snídaně!

Celý Zmijozel se na mě blbě čumí, když úplně rudý odvazuju Hedvice z pařátku malý kus pergamenu.

Ahoj zlato, co říkáš na jezero dnes večer? H.P.

Zlato?! To nemyslí vážně. Trochu nevěřícně hledím na vzkaz.

Jeho sova nechce odletět, ani když do ní dloubu vidličkou. Nejspíš jí zakázal vracet se zpět bez odpovědi.

,,Malfoy, další rande s Potterem?" zavolá na mě posměšně Nott, když se snažím co nejrychleji vyhrabat brk.

Ustanu v přehrabování mého baťohu a zuřivě se na něj otočím.

,,Za prvé, já s Potterem nechodím a ani ho nemám rád! Je dětinský, nezná způsoby, obléká se jak bezdomovec a nosí příšerné brýle!" chystám se pokračovat ve jmenování jeho nedostatků, jelikož si to za tenhle ranní podraz zaslouží, náhle ale syknu bolestí, když mě hedvika kousne do prstu.

,,Jau! Nevidíš, že se s někým bavím? Tyhle barbaské způsoby jsi určitě chytila od Pottera," zamumlám naštvaně a píšu odpověď.

Hráblo ti, takhle u snídaně?! Jdi s tím tvým jezerem do háje! D.M.

Přivážu papírek na Hedviku a nechám ji vyletět ze síně.

,,Tak proč s ním furt někam chodíš?" zeptá se opět Nott, teď už spíš ale zvědavě. Neodpovím, sám to totiž nevím. Vzápětí Hedvika přiletí znovu, což si u Notta a pár dalších vyslouží uchechtnutí.

Taky se na tebe těším! H.P.

Tohle mu dám večer sežrat.

...

U večeře přemýšlím, jestli k jezeru půjdu, nebo ho tam na truc nechám čekat do půlnoci, než to vzdá.

Přes velkou síň na mě hází rozpustilé pohledy a velmi "nenápadně" na mě mrká. Moji spolužáci se skvěle baví.

Fakt ho zabiju.

Nikam nejdu, ten kretén si mou společnost nezaslouží. Říkám si a zvedám se od večeře.

Ve sklepení se pohodlně rozvalím na pohovku před plápolající oheň(ano, i na jaro máme ve sklepení kosu, jako by někdo použil na stěny mrazící kouzlo) s knihou v ruce, s úmyslem celý večer si číst a na Pottera ani nepomyslet.

Vydrží mi to celou půlhodinu, než, jako obvykle, rychlostí blesku vyskočím z gauče a běžím co mi síli stačí pro lehký kabát, abych venku nezmrznul.

Těsně před místem setkání se prudce zastavím a snažím se uklidnit splašený dech. No, prostě nemám fyzičku.

Poté se rozejdu s hlavou vztyčenou a s výrazem opovržení k jezeru, kde na mě ten tupý Nebelrvír už hodnou chvíli čeká.

...

Vypadá trochu promrzle, já ho ale samozřejmě vůbec nelituju a ten pocit provinění, co cítím někde v žaludku, bude zcela určitě proto, že jsem Goylovi z talířku ukradl poslední sirupový košíček a svedl to na Pansy.