Zrození lásky

Zbytečné neštěstí

Na posteli ležel mladý muž, hlavu schovanou pod polštářem, jenž měl tlumit zoufalý pláč. Krčil se na kraji a vedle něj spočívalo nepřeberné množství střepů nejrůznějších barev, tvořících původně buď zrcadlo, okno nebo talířek od snídaně. A jelikož polštář není spolehlivý tak jako tlumící kouzlo, vzlyky se odrážely od stěn a společně s velkým nepořádkem a zpřevraceným nábytkem dávaly vzniknout snad ještě zoufalejšímu výjevu, než tomu bývalo jindy.

,,Běž do háje, Severusi, jak já tě nenávidím," šeptal mladík mezi vzlyky.

,,Jak moc tě nesnáším..."

Byla v tom určitá ironie, jelikož stejnou měrou ho též miloval. A tato slova zašeptal tak tiše, až by i samotný mladík mohl přísahat, že je vůbec nevyslovil.

Harry se trápil. Nebyla to první hádka, ke které tady v tomhle malém baráčku na irském pobřeží došlo. Tahle však patřila k těm nejhorším a Harry už prostě nevěděl jak dál. Byl unavený a vyčerpaný. Vyčerpaný tak moc!

Měl však naději, myšlenku, kterou si pečlivě střežil v mysli a jež mu jako jediná zůstala.

Už jen chvíli, jen do rána, než bude muset Severus odejít do města.

  Ten večer se v celém domě rozprostíralo mrtvolné ticho, jenž přerušovaly pouze vlny, narážející na skalnatý útes.

Ráno přišlo dřív, než by samotný Nebelvír čekal, a on se přistihl, jak stojí na kraji útesu a z výšky zhlíží na odliv. Všechna ochranná kouzla, jakoby se bála jeho moci, hladce  ustoupila, a tak mu nic nebránilo vylézt na nejbližší skálu a myšlenky nechat volně proudit.

Vzpomínat. Na rodiče, již nikdy nepoznal, na Siriuse, jehož za tak krátkou chvíli ani dostatečně poznat nestihl. Na Brumbála, pro kterého byl pouze zbraň. Na Harmionu a Rona, kteří padli rukou Luciuse Malfoye ve snaze bránit jeden druhého. Na všechny lidi, již pro něj něco znamenali a kteří tu teď kvůli němu už nejsou.

A nakonec na Severuse. Člověka, který byl pro něj jak záchranou, tak zkázou. Který představoval pro Harryho jediné záchranné lano, i když nedobrovolné. Ale teď už ho Snape nebude muset chránit, každý den se přemáhat a trpět přítomnost syna dřívějšího nepřítele. Alespoň trochu mu to Harry usnadní!

Vina, obrovská a tíživá, se rozprostírala celým tělem.

Někde v hloubce pod ním vlny prudce narážely na skálu a svou nespoutanou prudkostí jej silně vábily. Sluníčko příjemně hřálo do zátylku a racek nedaleko od něj spokojeně polykal ulovenou rybu.

Ani sám Zlatý chlapec nakonec nevěděl, zda kluzký kámen nebo snad špatné svědomí nakonec dopomohli k tomu, co se tak dlouho obával udělat.

♦♦♦

Profesor Snape se řítil k útesu. Jak jen tu mohl nechat  toho kluka samotného?!
To nemůže ani na půl hodiny vypadnout z baráku?

Poté, co prohledal celý dům a Pottera nenašel, rozhodl se prohlédnout okolí. Nechtělo se mu věřit, že dokázal prolomit ochranná kouzla a už vůbec nedokázal pochopit, že mu o tom ani neřekl.
Kde ale může být? Že by někde trucoval? Je možné, že to Severus včera přehnal? Pravda, řekli si pár opravdu ošklivých věcí, to ale není důvod k tomu jen tak zmizet!

Tok jeho naštvaných myšlenek byl najednou prudce přerušen. Vlastně se všechny jeho mozkové nervy jakoby zastavily.

Strach ho zasáhl tak nečekaně, že se najednou nedokázal pohnout. Ruce se sami od sebe začaly třást a jeho výraz se z naštvaného měnil na smrtelně vyděšený, když na pláži moře u malé jeskyně hluboko pod sebou spatřil velkou červenou skvrnu, která svými obrysy mohla připomínat lidské tělo.