Věštba

1.

Stála jsem zhruba u konce metra, pár kroků od kolejiště a kus od tunelu, příliš zamýšlená, abych vnímala okolí. Přemýšlela jsem, proč se mi Richie včera večer neozval jak slíbil.

Studovala jsem složité vzory na stěně za kolejištěm a málem jsem přeslechla hlas muže.

"Ano? Cože?"
"Ptám se, kde je ulice U Jupitera 128. Nevíte to náhodou?" zeptal se mě a kýchl.
"Zdravíčko, tak to opravdu netuším, pardón"
"Jo, i tak díky" odpověděl neznámý muž v šedé košili a z kapsy od šedých kalhot vytáhl kapesník.

Neviděla jsem ho už někde? Nejspíš ne, tohohle bych si rozhodně pamatovala. Kostnatý obličej, tmavé vlasy, brýle ...
Zatímco jsem přemýšlela jestli ho odněkud neznám, muž poodešel kus dál a vyptával se na svou ulici.

Jak někdo může dát takovýhle název? Co ho k tomu asi vede? Zajímalo by me, co je v té ulici tak zajímavýho.

Muž se stále marně ptal, ale odpověď nikde.
Zadívala jsem se za ním, jak pomalu šel. Cestou několikrát kýchl a zakašlal. Lidé, tam kudy šel se začali divně ošívat a vrtět. Došel až ke konci perónu, kde stál muž od ochranky. Chvili s mužem v košili klábosil, pak ukázal doleva. Muž kýval hlavou a pak znovu kýchl. Muž z ochranky začal divně chrchlat, jako když máte chřipku, kašlal a kašlal. Pak mu v plicích ošklivě zabublalo a on vykašlal krev! Zpozorněla jsem a zadívala se, co na to opodál stojící lidi. Nic! Jako by si nikdo ničeho nevšiml! Muž stále kašlal, ale to už mu krev tekla z očí, nosu, uši a z pusy nejvíc. Snažil se něco říct, ale přes proud krve nemohl. Natáhl ruku směrem před sebe, jako by volal o pomoc a pak padl na zem s očima v sloup.

Zajíkla jsem se, ruce mi vystřelili k puse a já o krok ustoupila.
"Proboha! Volejte někdo sanitku! Dělejte někdo něco!" Křičela jsem na kolem stojící lidi. Nikdo se na mě ani nepodíval. Jako by mě snad ani neslyšely??

Muž v košili se otočil a usmál se na mě.

Ty jediná to víš. Příjde to. Už brzy. A nikdo kromě tebe s tím nic neudělá!

Začala jsem křičet a ustupovat před tím neznámým, ale zakopla jsem a spadla rovnou do kolejiště a z dálky se ke mě blížila světla přijíždějícího vlaku metra...

"Do hajzlu!" Posadila jsem se na svoji posteli a utřela si z čela pot. To byl zas jednou divný sen a co je divnější? Zdá se mi už tři dny za sebou. Sakra! To určitě dělá ten stres ze školy. Podívala jsem se na budik, 4:20, svítil na mě do tmy čas.

Promnula jsem si spánky a vstala jsem z postele. Teď už určitě neusnu. Bosky v pyžamu jsem došla do koupelny a hodila jsem rychlou sprchu.

Vyšla jsem ven ze sprchy, vlasy jsem si zamotala nahoře, do jakéhosi provizorního turbanu a sešla po schodech dolů s plánem, že když už neusnu, dám si aspoň pořádné teplé kakao. Nic mě nedokáže tak uklidnit jako hrnek teplého kakaa.

Došla jsem do kuchyně a u jídelního stolu jsem uviděla sedět Liama, bratrova nejlepšího kamaráda.
Leknutím jsem nadskočila.

"Sakra! Co ty tu děláš takhle brzo ráno? A kde je brácha?"
"Nemůžu spát a Richie se ještě nevrátil z práce, řekl mi ať na něj počkám tady." pokrčil rameny.
"Aha, tak to jo."
"A ty? Co tak brzo vzhůru?"
"Vzbudil mě špatný sen, tak už neusnu. Dáš si něco k snídani?"
"No jo, klidně. Co ten turban? Dala ses k Turkům?" Posmíval se mi.

"Ha, ha, ha. To je poslední móda, tos nevěděl?"
Rozesmál se.
"Někdy se s tebou musím o módě poradit, zatím toho o tom moc nevím"
Ušklíbla jsem se na něj.
"Jo, měl bys."

Práskly dveře v chodbě a ozvaly se kroky, hned na to se v kuchyni objevil můj starší bráška Richie.
Došel ke mě, líbl mě na tvář a štípl do boku.
"Nazdárek sestřičko"
"Ahojky, akorát když o tobě mluvíme."
"Čau Liame, jo? A o čem jste mluvili?"zeptal se mě, ale odpověděl mu Liam.
"O tom, že se tvoje ségra dala k Turkům a teď tam chce přetáhnout i mě!"
"Cože?" Rozesmál se Richie.
"Nic" odmávla jsem ho. "Jen kecá, jako vždycky" otočila jsem se k lednici a začala hledat něco ke snídani, pro nás tři.

To máte tak, žiju se svým bráchou v domě po našich rodičích. Matku jsem nepoznala, umřela při mém narození a Rich si na ní nevzpomíná a táta se loni zabil při autonehodě. Dům podle dědického práva připadl staršímu potomkovi- Richiemu Fosterovi.
Jeho nejlepší přítel, Liam, nám s věcmi kolem toho hodně pomohl, čekám, kdy mu brácha nabídne, aby bydlel s námi, stejně je tu každý den do večerních hodin, přespí tu a nebo je tu už od rána.

Jelikož lednička nevykazovala známky nového jídla, popadla jsem posledních pár kousků salámu a položila je na chleba s pomazánkou, které jsem si připravila na tři talíře.
Jeden z nich jsem položila před Richieho a druhý před Liama.
"Díky Turku" mrkl na mě Liam.
Vysloužil si ránu do ramene. Začal se kroutit a třel si rameno, ale já věděla, že to jen hraje.

"Tak co, Lie, jedes dneska na střelnici? Víš jako každý čtvrtek?" Zeptal se ho můj bratr.
"No jasně. Uvažuješ už konečně, že by sis taky udělal zbroják?"
"Asi joo" zabručel Rich.
"To neznělo moc přesvědčivě"
"Ale joo, ja jen že dneska se po mě dost vozil šéf a přitom jsem o tom ani nic nevěděl."
"O čem?"
"O dodávce zboží co měla dneska přijet. Údajně jsem ji měl objednávat já, ale jak můžu, když o tom ani nevím?"
"Jak je to možný?"
"Nevím, asi další blbý vtip Franklina. Ségra? Uděláš kafe?" Přeskočil na jiné téma, čímž dal jasně najevo, že se o tom už bavit nehodlá.
"Jistě" odpověděla jsem mu a stiskla mu rameno.
"Lie" napodobila jsem bratrův tón hlasu. Bratr měl o hodně hlubší hlas než kdokoliv, koho znám. "Dáš si taky?"
"Jo, jedna turecká by bodla" zasmál se.
"Nedáš pokoj!" štípla jsem ho do ramene.
"No jo, no jo vzdávám se!" Smál se.

Pustila jsem ho a šla postavit vodu na dvě kafe a konečně jsem se dostala ke svému kakau.

Když cvakla konvice, kakao už jsem měla hotový, tak jsem zalila obě kafe a postavila je před jejich majitele. Kluci byli zrovna uprostřed nějaké debaty.
"Co myslíš Nat?"zeptal se mě Richie.
"Co jak myslím?" Nechápala jsem.
"Že bychom dneska k večeru zašli k tobě do kavárny a domluvili se na víkendu"
"Něco o čem bych měla vědět?" Zajímala jsem se.
"Liama napadlo, zajet na víkend do lesů. Jeho známý tam mají chatu."
"To zní dobře, tak dneska v pět?"