I'm missing you. (I'm sorry 2)

2

Už dobrých deset minut se nemůže vymáčknout, takže si sedneš vedle ní a chytneš jí za ruce.

„Povídej, klid." Zašeptáš.

„On má moje fotky, nevím jak ani proč, ale má je!! On je má!" Teď se naplno rozbrečí. Snažíš se jí utěšit, ale moc to nejde. „Vyhrožuje mi." Zašeptá. „Y/N! On mi díky nim vyhrožovat může! Má teď takovou moc! Pomoz mi prosím." Zavzlyká ti do ramene.

„Budu se snažit, klidně tady přespi, ale zachvíli mě přijede vyzvednout Luke." Usměješ se.

„Já si lehnu do mého pokoje a budu spát, chci se z toho vypsat, pak mě prosím nebuď." Zasměje se.

„Jasný." A právě v tuhle chvíli tvůj princ zazvoní na zvonek. S úsměvem se rozloučíš s YSN a jdeš mu otevřít. Lodičky už máš na sobě, malovat si se nemusela, takže jdeš úplně přírodně.

„Ahoj princezno." Pozdraví tě Luke, jakmile tě spatří se jeho rty stáhnou do obrovského úsměvu.

„Ahoj princi." Také se usměješ a obejmeš ho. „Tak moc jsi mi..."

„chyběla." Zakončí za tebe.

„Miluju..." zase tě to nenechá doříct.

„tě. Miluju tě, tak zatraceně moc." Zašeptá a dravě tě políbí.

Chvíli tam jen tak stojíte a jste na sobě přilepení pěkně dlouho, ale nakonec se odtrhnete a nasednete do Lukového auta.

„Tak kam jedeme?"

„Na večeři, do Lové."

„Proč zrovna tam, něco slavíme?" Zeptáš se. Ihned začneš pátrat v paměti, kolikátého je a co vše by se dalo slavit.

„Nic? Proč bychom něco měli slavit?" Zeptá se se smíchem.

„Jen tak." Pokrčíš rameny.

Po celou cestu jedete tiše, nic ti nevypráví, takže se cítíš docela divně.

„Jdeme princezno?" Zeptá se. Podíváš se na něj a přikývneš. Cesta utekla docela rychle, takže jsi ani nevnímala, že už jste dorazili na místo.

Chytne tě za ruku a vede tě ke vchodu, kde nějakému chlapovi řekne číslo rezervace. Ten chlap vás odvede ke stolu na tom nejlepším místě. Je to přesně veprostřed na pódiu. Nikdy jsi tady neviděla nikoho jíst, takže se docela divíš, že tu jíte právě vy.

„Co si dáš?" Zeptá se tvůj princ a dívá se na tebe štěněčím pohledem.

„Něco mi objednej." Pokrčíš rameny. Rukou si podepíráš bradu a díváš se hluboko do jeho zelených očí.

„Tak fajn." Záludně se usměje.

„A ty ho máš pořád ráda?" Zeptá se tě Caroline, tvá nejlepší kamarádka. Když jsi Martinuse poslala do háje, to hlavně ona ti pomáhala.

„Já nevím." Slzy ti tečou jako dva obrovské proudy řeky, hrozně tě to bolí.

„Protože jestli ho máš pořád ráda, je to pěkně v prdeli." Pohladí tě po zádech. „Hele pojď, půjdeme ven a třeba si urovnáš myšlenky." Chytne tě za ruku a táhne tě pryč.

„Takhle jít nemůžu." Zazkuhráš.

„Ježíš. Vem si nějaký kraťasy a nějaký obyčejný tričko a pojď."

„No jo." Prskneš.

Jdete směrem do parku, prochazíte kolem obchodů a povídáte si o všem možným.