Dřevěné tajemství

·1·

Stála uprostřed louky a nemohla pohnout nohama. Copak strom má nohy? Uvědomila si, že je to marné snažení. Jak dlouho už tu byla? Sedmnáct let? Přesně to nevěděla. Nepamatovala si skoro nic z časů před tím než byla uvězněná ve stromě. Nevěděla proč tam byla, ani jak se má z něho dostat. Jediné co věděla, bylo to, že byla dryáda a jmenovala se Denrailline, a že její matka nosila vždy na krku růžovou květinku zavěšenou na zlatém řetízku. Nikoho ze své rodiny si nevybavovala, ani matčinu tvář, ale tu květinku si pamatovala velmi zřetelně.

Vítr zafoukal a její větve se mírně pohnuly. Věděla, že tu bude každým okamžikem. Vždy tu chodil každý den. Říkal ji svá tajemství. Nevěděla kdo to je, ale usoudila, že to bude vysoce postavený muž, protože k ní chodil pěkně oblečený a často hovořil o králi a životě u dvora. Denrailline se od něho hodně dozvěděla. Díky němu si dokázala představit jak to vypadá tam dole ve vesnici, kterou z louky viděla.

Vyprávěl jí jak lidé žijí ve vesnici, ve městě a na hradě. Dozvěděla se různé vtipné i smutné historky z hradních síni a z trhů. Po čase usoudila, že ten mladý muž musí být nějaký princ či vévoda.

Přišel. Jako vždy. Pohladil ji po kmeni a pak si sedl na lavičku vedle, kterou si tam kdysi přinesl. Sklopil hlavu do dlaní a usedavě se rozplakal. Denrailline ho chtěla utěšit, ale nemohla. Nevěděla, jestli má srdce nebo ne, ale ten pláč byl srdcervoucí.

,,Já to nechtěl udělat! Vážně ne! Byla to nehoda!" křičel. Tak ráda by se zeptala co nechtěl udělat, ale copak má strom ústa natož hlas? Tak jenom tiše zašuměla. ,,Ale ty jsi jen strom, tobě do toho nic není! Možná jsi dryáda, ale jak já člověk to rozeznám? Pro mě je strom jak strom!" vztekle praštil rukou do kmene, až se celý zachvěl. Railliny větve se stáhly k sobě bolestí. Muž ještě chvíli křičel a nadával, pak se znovu rozbrečel a utíkal pryč. Nejspíš si všiml malé holčičky, která si to celá v černém rázným krokem zamířila rovnou ke stromu.

Raillin si vzpomněla, že tahle malá tu už taky byla. Jednou, dvakrát, nevěděla přesné číslo. Mohlo jí být tak devět let. Holčička se řádně usadila na lavičku a rozhrnula černé šaty kolem sebe. Blonďaté vlasy měla zapletené do dvou jednoduchých copů a na nohou jí visely na černo natřené dřeváky. Takže dcera nějaké šlechtičny to být nemohla. V bledém obličeji měla nepřítomný výraz což svědčilo o tom, že nechodila moc na slunce. Černé oči se dívaly kamsi do dálky.

,,Vím kdo jsi," promluvila dívka náhle a z jejího hlasu přeběhl Denrailline mráz po kůře. ,,Ten mladík je k smíchu. Je jen člověk. Ale já vím, že to ty nejsi. Ty jsi dryáda." Podívala se směrem ke stromu a své malé nafialovělé rty roztáhla do ironického úsměvu. ,,Moc mě mrzí, že se nemůžeš proměnit zpátky. Však tu o tobě kolovaly zvěsti. Ano kolovaly. Teď už na tebe každý zapomněl. jenom já a pár dalších víme, že jsi dryáda."

Raillin by ji nejraději přinutila k tomu, aby ta holka řekla všechno, ale musela jen stát na místě. Zároveň jí to přišlo trochu podezřelé. Tak malá a tolik toho ví. Kde se to dozvěděla.

,,Něco ti řeknu, ale slib mi, že to nikomu nevyzradíš," řekla po chvíli dívka. Pak se zachichotala studeným smíchem. ,,Ty to vlastně nikomu říci nemůžeš. Chceš vědět proč byl ten muž tak rozrušený? Zabil jednu elfí dívku. Byla to jeho milenka. Sám sobě tvrdí, že to byla nehoda a nechce si přiznat, že je tak krutý. Kdyby totiž vyšla pravda najevo, tak by ho mučili, dokud by nezemřel a o to on určitě nestojí. Je ale tak naivní! Myslí si, že když to nikomu neřekne, tak se to nikdo nedozví. To ale neví, že existují bytosti, které čtou mysl. Ano správně, neví o mně." Opatrně seskočila z lavičky a rozběhla se po louce k vesnici.

Raillin byla zmatená a potřebovala si to v hlavě urovnat. Ta holčička byla Čtenářka myslí. Proto toho tolik věděla. A ten muž zabil elfku. Raillin se zhrozila. To byl zločin a trest byl ještě krutější. Proč jí to ta holčička ale říkala? To mohla jen hádat. Den se blížil k večeru a ona neměla žádnou chuť být celou noc vzhůru a přemýšlet nad tím. Vždyť i stromy se potřebují vyspat.

Sklesle spustila větve o metr níž a ponořila se do neklidného spánku.

°°°°°°°

,,Musíš ho nají musíš!" volal nějaký hlas. Otáčela se kolem dokola, ale nikoho neviděla. všude byla tma. 

,,Najdi ten náhrdelník! Je vzácný a patří jen tobě!" šeptal další hlas. Rozbolela jí z toho hlava a zacpala si uši. Jeden hlas překřikoval další a všechny volaly, aby našla ten náhrdelník. Jenže jaký náhrdelník?

,,Ten který patřil tvojí matce!" ozval se odněkud další hlas. Jak ho ale měla najít? A proč to po ní kdosi chtěl? Hlasy byly čím dál víc hlasitější a bodaly jí v hlavě. Bolest byla nevydržitelná. Vždyť ji celou pohltí. Za chvíli se z toho zblázní...

°°°°°°°

Raillin se s trhnutím zvedly větve. Co to byl za sen? Ty hlasy...Volaly aby našla náhrdelník. Ale proč? To nevěděla.

°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°

Je tu první kapitola mého nového příběhu. Prolog je asi trochu matoucí, ale doufám, že tahle kapitola je o něco přehlednější. Jsem zvědavá na vaše názory.