Dřevěné tajemství

·3·

„Dnes pojedeš do města ty," oznámil Ballin Denrailline po třech dnech jejího pobytu u něj. „Mám tu nějaké papíry na vyřizování a potřebuji ve městě prodat tyhle věci," ukázal na vozík plný nejrůznějšího harampádí a Raillin si jen povzdechla.

Po těch pár dnech, co u něj byla, si zvykla, že Ballin má zálusk na různé cetky, o kterých si myslel, že jsou pravé a pochází třeba od elfů, ale ona měla trochu větší podezření, že jsou to všechno padělky. Proto jenom kývla hlavou a čekala na další instrukce.

„Půjdeš po silnici pořád rovně, až dojdeš do města. Tam najdeš náměstí a postavíš se s vozíkem někde ke kraji. Budeš se snažit prodat všechny věci za co nejvyšší cenu. S nikým nemluv víc, než to bude nutné a rozhodně neříkej, kde bydlím. Domů se vrať hned, jak všechno prodáš, nebo do západu slunce." Raillin jen kývala hlavou. „A hlavně," zvedl důrazně prst. „Hlavně si dávej pozor na městskou stráž. Nevyvolávej žádný rozruch a buď co nejvíce nenápadná. Rozumíš?"

„Rozumím," přitakala Raillin a vzala si od něj vozík. Ballin jí ještě zabalil malou svačinu, která se skládala z tvrdého chleba a trochy cibule, ale ona byla ráda vůbec za nějaké jídlo. Vyrazila po prašné cestě směrem k městu. Byla napjatá. Nevěděla, co má od města očekávat. Jaké to tam bude? Zapadne mezi lidi nebo bude moc vyčnívat?

Po nějaké době si všimla, že město už nebude daleko, protože na cestě přibývalo čím dál tím víc lidí. Když se na ně Denrailline dívala, musela se stydět za svoje oblečení, protože na sobě měla neustále tu krátkou sukni, pánskou košili a vestu, zatímco ostatní lidé byli slušně oblečení. Muži v čistě bílých košilích a hnědých kalhotách a ženy v dlouhých nevýrazných sukních a v pěkných halenkách.

Netrvalo dlouho a před Raillin se objevila městská brána. Stáli tam dva vojáci a hlídali vstup. Na bráně bylo vyryto jméno města- Aderad. Denrailline prošla bránou a vydechla. Město bylo ohromující. Spousta lidí, hluku, zvířat, krámků. Nevěděla kam se dřív podívat. Prolínaly se tu vůně koření, ryb, květin a taky pach zvířecích výkalů. Dívka dorazila na náměstí. Podle jeho velikosti usoudila, že Aderad není nijak velké město, ale ona přesto byla tolika lidmi uchvácena.

Jak jí poradil Ballin, stoupla si na kraj náměstí a začala prodávat. Moc lidí o tyhle věci nemělo zájem. Spíše šli po jídlu a oblečení. Raillin tam stála a začínala se nudit. Škoda, že tam byla sama. Kdyby jí mohl někdo pohlídat věci, šla by se podívat po náměstí, především na jeden stánek se zbraněmi.

Kochající se krásou náměstí si Raillin ani nevšimla ženy prohlížející si jednu věc z jejího vozíku. Žena vypadala unaveně a za sukni se jí drželo malé dítě.

„Kolik stojí tahle soška?" zeptala se žena.

Denrailline postupovala podle toho, co jí naučil Ballin. „Kolik byste za ni dala, paní?"

„Za tohle? Nejvíc tak dva lunáry." Podívala se na sošku a pak zpátky na Raillin. „Ty jsi tu nová, že?"

Dívka znejistěla. Ballin jí říkal, ať se s nikým příliš nevybavuje. „Ano," odpověděla proto úsečně. „Budete si tu sošku tedy kupovat?"

Žena nic neřekla, jen jí podala dva lunáry, vzala si sošku a zmizela v davu. Denrailline si oddychla. Tohle byl její první prodej a podle jejího názoru se celkem i podařil. Schovala si lunáry do kapsy u sukně a čekala na dalšího zákazníka. Tolik toužila si s ostatními lidmi popovídat a dozvědět se zajímavé věci o chodu světa, jenže pořád měla na paměti Ballinovo napomenutí.

Její pozornost vzbudil jakýsi rozruch u jednoho stánku kousek od ní. Stála tam starší žena a něco vztekle říkala mužům ve zbroji, kteří stáli před jejím stánkem. Podle oblečení to musela být městská stráž.