Já nejsem žádná princezna

Kapitola první - Ještěrky

„Sbohem otče, sbohem matko,“ rozloučil se mladík v nablýskané zbroji s rodiči a nasedl na mladého hřebce bílého jako sníh. Když už byl za branami města naposledy se otočil v sedle a zamával na rozloučenou. Pak pobídl koníka a jel vstříc skupice dvou jezdců v podobně vypadajícím brnění.

„Že ti to teda trvalo  Edwarde,“ řekl jeden z jezdců namísto pozdravu.

„Taky tě rád vidím, Vojtěchu.“

„Notak, říkal jsem, že nemám rád, když mi někdo říká Vojtěchu.“

„Hej vy dva! Přestaňte tam jen tak stát a žvanit!“ zakřičel po mladících starší rytíř na jehož zbroji už bylo znát, že něco málo už zažil.

Edward s Vojtěchem se na sebe podívali s přiblblým úsměvem na tváři a bezeslov pobídli své oře.

Cesta pokračovala vcelku klidně až na místy silný podzimní vítr. Nakonec ticho přerušil Vojtěch:,,Ehm... nechci vás obtěžovat  Melichare, ale už nám řeknete, co, že bude náš úkol? Zatím víme jen to, že se jde na draka, nic víc.“

„Tak za prvé,“ pokračoval v rozhovoru starý rytíř Melichar:„obtěžuješ mě už jen tím, že si za mými zády pořád něco šuškáte a pak se  tomu smějete a myslíte si, že vás neslyším. Sice už jsem starý, ale sluch mi pořád slouží. A zadruhé, kdybych vám to řekl, tak budete naštvaní a já si neudělám tu ostudu jet celou cestu se dvěmi mračícími se rajčaty na koních.“

„Ale no tak, prosííím,“ vykulil na něj Edward své modré oči, kontrastující s jeho kudrnatými blond vlasy.

„Sám sis o to řekl,“ odvětil starý rytíř a pokračoval:„saň napadneme v jeskyni, zatímco vy dva budete hlídat před vchodem.“

„Cože?!“ vyhrkli oba mladí rytíři najednou.

,,To...to...to je nespravedlivé, my chceme pomoct, tohle nejde, to nemůžete Melichare,“ začal se ošívat Edward.

,,Ale můžu,“ dodal Melichar, kterému iž začli cukat koutky úst.

,,Takže ses se Sofií asi loučil zbytečně Edý,“ přidal se k popichování Edwarda i Vojtěch, který použil přezdívku, kterou směla Edwarda oslovovat pouze jeho milá.

„Ha, ha, ha, to bylo vážně vtipné Vojtíšku. A Melichare? Můžu znát důvod vašeho rozhodnutí nechat nás hlídat?“

„To je jednoduché chlapče, drak je sice velké, ale také mrštné zvíře. A neohrabance jako jste vy dva by hned sežehl. Proto proti němu musí bojovat mrštný protivník.“

,,Tím myslíte sebe Melichare?“ zeptal se Vojtěch, který v sobě dusík smích.

„Ne, tím myslím Ještěrky.“

Ještěrky bylo společenství, těch nejlepších průzkumníků v království, panoval mezi nimi pevný řád. Kdo se chtěl přidat, musel splnit tajnou zkoušku, ze které jste se vrátili buď jako člen Ještěrek, nebo jste se nevrátili vůbec. Odměnou za toto riziko bylo naprosté opomíjení vaší minulosti, původu, rasy, či věku. Mohl se přidat zkrátka každý od bývalého zloděje či kovářaského synka až po šlechtice. Musel ale udržet přísně střežená tajemství tohoto řádu. Kdo byť jen něco vyštěbetil, byl přísně potrestán, třeba i smrtí, a tak valná většina fungování této frakce bylo opředena tajemstvími. Tím Ještěrky vzbuzovali respekt a někdy i strach prostého obyvatelstva. Urození lidé však tento strach nepociťovali, neboť věděli, že Ještěrky, i přesto, že si držely značný odstup, podlehají králi. Avšak i přesto, po zmínce o Ještěrkách, Edward s Vojtěchem nervózně polkli.