Smrt v žilách

II. - flashback

''Elizabeth! Vstávej!'' Světlo, které teď díky roztaženým závěsům mířilo přímo na mě, mě probudilo.

''Ne.'' Nenávidím vstávání a ještě když mě někdo budí tímhle způsobem.

''Elizabeth neodmlouvej. Ihned vstaň a jdi se umýt. Dole už máš snídani. Pospěš si, otec vás dnes odveze do školy.''

''Nechci do školy. Prosím, maminko nech mě doma. Jen jeden den. Vždyť za chvíli je konec školy.''

''Betty, já vím, že do školy nerada chodíš, ale musíš tam. Nebudu tě omlouvat. Za chvíli není konec školy je duben holčičko takže koukej vypadnout z té postele. Znova to opakovat nebudu.''

Prásknutí dveří mě utvrdilo v tom, že do školy fakt jdu. Bože.. jak já tu školu nesnášim. Vstala jsem z postele, vzala si oblečení a přešla jsem ke koupelně.

Ve dveřích jsem se srazila s mým bratrem Jakem.

''Dávej pozor pako.''

''Já mám dávat pozor? Ty jsi sem vtrhla a ještě k tomu vypadáš jako čarodějnice.''

''Ty spratku malej.'' Rozeběhla jsem se proti Jakeovi s úmyslem ho uškrtit, ale byl rychlejší a utekl z koupelny. Práskla jsem za ním dveřmi a koukla se na sebe do zrcadla.

''Ty zase vypadáš Betty.'' Udělala jsem si hygienu, oblékla jsem se, nalíčila a šla jsem dolů.

''Dobré ránko všem.'' popřála jsem celé své rodině když jsem je viděla v kuchyni.

''Dobré ráno Betty.'' ozval se můj otčím.

''Tak už zase dobré není.'' Řekla jsem si polohlasem.

''Čau. Betty hele jak vypadá to tričko k těm džínům? Bude se Lindsey líbit?'' Zeptal se mě můj otravný starší nevlastní bratr Nick.

''Myslím si, že největší namyšlené krávě se to tvoje nové předražené tričko bude stoprocentně líbit.'' Odsekla jsem mu svým jedovatým tónem.

''Betty! Sklidni hormon! a posaď se ke snídani.'' Okřikla mě moje matka.

''Víte co? Přešla mě chuť. Radši půjdu pěšky. Nazdar.''

Otočila jsem se a vyšla jsem ze dveří a mířila jsem do chodby. Hodila jsem si tašku na rameno a chtěla jsem jít, ale přiběhl za mnou Jake.

''Betty počkej.'' otočila jsem se na něj.

''Omlouvám se, že jsem ti řekl, že vypadáš jak čarodějnice. Myslel jsem to ze srandy víš. Na tady máš.'' Podal mi svačinu do ruky a usmál se.

''Děkuju Jakeu. Vím, že jo. Tebe mám ráda brácho.'' obejmula jsem ho a vyšla jsem ze dveří-

----------------------------------------------------------------------------------------------

V tu chvíli mi ostré světlo začalo pálit do očí a já zase byla tam kde jsem byla. Někde v nějaké psychiatrické léčebně na pokoji kde byl jen maličký stolek se židlí, postel a okno ve kterém jsou mříže mezi které nedám ani ruku. Nejvíce to tady doplňovaly obrovské železné dveře s malým okýnkem, aby mě mohli kontrolovat jak psa.

Zase koukám do stropu a přemýšlím. Přemýšlím co se vlastně stalo. Jak.. a proč...

Ták další kapitola je tady. Doufám, že se vám líbila byla bych ráda kdyby jste mi nějak dali vědět jak jste zatím spokojení s mým příběhem a jaký na to máte názor.

With love, Ell. <3