Mezi Nebem a Peklem

I. kapitola - První znamení

   V pokoji číslo 14 bylo, až na pravidelné oddechování a šustění otáčejících se stránek,naprosté ticho. To samé ticho se rozléhalo i před motelem, ve kterém se obyvatelé pokoje 14 rozhodli zůstat. Ne, že by měli moc na výběr, vzhledem k tomu, že tohle byl jediný motel ve Fort Pecku.      

Alaric přestal na chvíli číst knihu, která mu ležela na klíně, protřel si oči a hlavu si opřel o opěradlo křesla, na kterém seděl celou noc. To ticho se mi nelíbí. Pomyslel si a podíval se na svou sestru, která klidně spala na jedné z laciných motelových postelí. Takhle žili už několik let. Z jednoho města do druhého. Z jednoho špinavého motelu do druhého. Není to tak, že by si mohli stěžovat, tenhle život si více méně vybrali sami. Život lovce démonů, ale není jen ježdění z místa na místo, také to znamená neustálé vyšetřování, neustálé zachraňování lidí a neustálou opatrnost. Což si Alaric moc dobře uvědomoval, když pozorně naslouchal všem zvukům nebo spíš jejich absenci. Podíval se na budík a zjistil, že jeho digitální číslice ukazují deset minut po čtvrté. V takovou brzkou ranní hodinu není tichost jinak radostně ševelícího městečka nic zvláštního. Alaricův instinkt mu však napovídal, že něco není úplně v pořádku.Jsem jen unavený. Zavíval, protáhl se a znovu si promnul oči. Jestli Sam zjistí, že jsem zase celou noc nespal, zabije mě. Rychle se podíval na Samanthu, jestli pořád spí.K Alaricově radosti spala. Chvíli ji sledoval a potom se rozhodl, že si taky půjde lehnout. Zavřel tlustou knihu o pohanských legendách a odložil ji na stůl po jeho pravé straně.Podíval se z okna a všiml si černých mraků, které se rychle přibližovaly. Pod tou černou masou se na obzoru pomalu objevovalo vycházející slunce. Jestli bude pršet, mohl by déšť zkomplikovat lov. Alaric a Samantha přijeli do tohoto městečka za účelem najít a zabít pár démonů, kteří se tu rozhodli dělat problémy. Byli tu už čtyři dny a včera konečně přišli na pořádnou stopu. Objevili starý opuštěný dům na okraji města. Na tom by nebylo nic moc zvláštního, kdyby každý kdo se potulovat kolem nezmizel. Sourozenci si řekli, že lepší stopu stejně zatím nemají a že se tam zajedou podívat. No, na to bych se měl aspoň trochu vyspat. Pomyslel si Alaric a vstal z křesla. V tom se na obloze mihl blesk a hřmění hromu následovalo hned po tom. Samantha se v okamžiku vzbudila a natahovala se pro zbraň, kterou večer nechala na nočním stolku.

„Jen bouřka. Klídek,"promluvil Alaric na svou sestru, která v tu chvíli ztratila zájem o zbraň a pozorně se na něj podívala.

„Ty sis zase četl celou noc,"prohlásila téměř kriticky a vzdychla. „Alaricu-," začala,ale on ji přerušil.

„Já vím, ale tahle knížka je fakt zajímavá. Píše se tu o tom, jak nutili čarodějnice k přiznání, nebo jak se zbavovali zlých duchů, nebo-"

„Dobře, to stačí pane Řešíme-záhady-s.r.o.," zasmála se Samantha a vstala z postele.„Měl by ses prospat. Teda aspoň trochu," ušklíbla se při pohledu na budík. Prohrábla si své po ramena dlouhé zrzavo-hnědé vlasy a podívala se z okna. „Pane bože," zašeptala a odhrnula závěs. Venku pršelo jako při každé bouřce, ale vycházející slunce zbarvilo déšť tak, že vypadal jako červený. Alaric se otočil za hlasem své sestry a na tváři se mu mihl stín pochybnosti.

„Taky vidíš to co já, že jo?"zeptal se ohromeně a očima neopouštěl úkaz před sebou.

„Jo. To jsem ještě nikdy neviděla." Alaric zakroutil hlavou a podíval se na užaslý výraz své mladší sestry.

„Tak si to užij. Já jdu spát." Odešel od okna a začal v tašce hledat pyžamo.

„Takže ty klidně zůstaneš vzhůru celou noc kvůli knížce, ale krvavý déšť tě nezajímá?"Alaric, který konečně našel něco, v čem se dá spát, se velice komicky podíval na svou sestru.