Mezi Nebem a Peklem

III. kapitola - Démoni I andělé

„Takže co teď?" zeptal se Alaric, když se všichni tři vrátili do motelu. „Říkal jsi, že máš někde schovanou tu stránku, ne?" pokračoval ve svých otázkách, zatímco přecházel po pokoji. Samantha seděla v křesle a Connor se uvelebil na jedné z postelí.

Jejich cesta zpátky do motelu proběhla v poklidu. Všichni byli tak zabráni do svých myšlenek, že nikdo neřekl ani slovo. Samantha se snažila vyrovnat s tím, že je prorok, Alaric si pořád dokola kladl otázku,jestli můžou věřit démonu a Connor nemohl uvěřit, že je stále naživu, když ještě před hodinou si byl jistý, že ho ti tři démoni zabijí.

„Jo, u známého," odpověděl Connor a přitom natřepával polštář, na kterém ležel. Alaric a Samantha si vyměnili nedůvěřivý pohled. Démonu ležícím na posteli to neuniklo a zatvářil se nad jejich nedůvěrou skorou blíženě.

„U známého," zopakoval po něm Alaric. „Tys První stranu Luciferovy Knihy nechal u známého."

„Nedělej ze mě blbce. Samozřejmě jsem ji tam jen tak nenechal," bránil se Connor. Alaric přestal přecházet po místnosti a tázavě se podíval na démona, kterému zachránili život. „Je schovaná v krabičce, na které je nakreslený pentagram, takže se ho nemůže dotknout žádný démon ani anděl," vysvětlil Connor a zase si začal upravovat polštář.

„Takže proto nám říkáš tohle všechno? Protože potřebuješ nějakého člověka, aby ti vyzvedl stránku!" obvinila démona Samantha. Tázaný nechal polštář polštářem a podíval se na Samanthu.

„Ne. Tohle vám říkám, protože jsi prorok, Sam." Odpověděl klidně a téměř vlídně se na ni díval. Chvíli bylo a ticho dokud se ho Alaric nerozhodl ukončit.

„Řekl jsi anděl?" zeptal se nejistě. Nechtělo se mu věřit, že by andělé existovali. To by znamenalo, že tu musí být i Nebe a Bůh. Alaric se nad tou myšlenkou v duchu pousmál. Kdyby tu byl, nemohl by přece dovolit všechny ty hrozné věci, které se dějí, ne? Tohle si říkal celý život, věřil tomu, ale rostoucí ticho po jeho otázce, ho začalo znervózňovat.

„Jo anděl," potvrdil Connor.„Však víš křídla, svatozář a tak. No dobře, svatozář nemají. Je to spíš taková aura." Démon se zazubil, ale přestal s tím, když si všiml překvapených tváří obou lovců.„Neříkejte mi, že lovíte démony, já nevím jak dlouho a nikdy vás nenapadlo, že když existuje Peklo a démoni budou tu i andělé?" zeptal se a pozorně sledoval jejich reakci.

„Ale my jsme nikdy žádného neviděli," pronesla Samantha lehce se třesoucím hlasem nad šokující novinkou. Na rozdíl od jejího bratra doufala, že andělé existují, ale tohle náhlé odhalení jí poněkud rozhodilo.

„Já se ani nedivím. Oni neradi chodí na Zem," odfrkl si Connor pohrdavě. Neměl anděly nijak v lásce. Nic překvapivého, když je démon, ale jeho nenávist k nim nezpůsobil tento fakt. Za skoro dvě stě let co je naživu nikdy nepotkal anděla, který by nebyl arogantní blb s přehnaným pocitem vlastní důležitosti. A s takovými zkušenostmi není divu, že je nesnášel.

Samantha, která stále seděla v křesle, se na Connora dívala jako by mu právě narostla druhá hlava. Celý život doufala, že andělé jsou skuteční a pocit, že je to pravda, ji uklidňoval a zároveň i děsil. Pomalu se vzpamatovala ze svého šoku a podívala se na Alarica. Její bratr stál v tichém pokoji, opíral se o stůl a na tváři mu hrál zamyšlený výraz.

„Alaricu?" zeptala se opatrně.Chvíli to vypadalo, že ji neslyšel, ale potom se podíval jejím směrem a zvedl tázavě obočí. „Jsi v pohodě?"

„Samozřejmě!" prohlásil lovec rázně a prohrábl si vlasy rukou v téměř zoufalém gestu.„Jsem v naprosté pohodě. Jen jsem se dneska dozvěděl, že se chystá Konec světa, moje sestra je prorok a že andělé existují!" Samantha se podívala na Connora s lehce ustaraným pohledem, za který si vysloužila jen pokrčení ramen od démona.Svůj pohled upřela zpátky na svého bratra, nadechla se, že něco řekne, ale Alaric ji předběhl. „A tohle všechno nám řekl,démon, kterému jsme zachránili život. Démon, Sam!" řekl a přitom dal důraz na slovo démon. Pořád nemohl uvěřit, že se tak lehce nechali zatáhnout do spolupráce s démonem. Vždyť jsou lovci, měli by je zabíjet a ne se s nimi bratříčkovat. Ale vzhledem k blížící se Apokalypse zřejmě nemají na výběr.„A aby toho nebylo málo, teď se máme vydat kdovíkam a hledat nějaké pitomé stránky, které nás mají dovést k nějaké věci,která pomůže ukončit Apokalypsu, nějak." Svůj monolog zakončil tázavým gestem a pohledem směrem ke dvěma dalším osobám v pokoji. Když se dočkal jen ticha, jednoho ustaraného pohledu a jednoho lehce pobaveného, zhluboka si oddychl a sedl si na židli, která stála hned vedle stolu, o který se před malou chvíli opíral.