Mezi Nebem a Peklem

VII. kapitola - Andělská pomoc

Noa si v tu chvíli přála být kdekoli jinde než na koberečku před celou Nebeskou Radou. Michael,Gabriel, Rafael, Haniel a Uriel seděli za stolem ze světlého dubu v naprosto bílé místnosti. Tři obrovská okna, která poskytovala pohled pouze na bělostnou záři, byla spolu se stolem a pěti židlemi jediné zařízení v rozlehlé místnosti. Noa si vždy myslela, že je Nebe poněkud strohé. S bílými stěnami, dveřmi i stropem, s podlahou z bílého mramoru, okny bez výhledu a tak málo nábytkem nebo dekoracemi jak jen bylo možné. Trochu jí to připomínalo sterilní prostředí nemocnice. Jediné co na Nebi bylo takové, jako si lidé představovali, byli osobní místnosti zemřelých lidí. Pro každého bylo jeho nebe jiné. Pro někoho to byl jeho pokoj z dětství, pro jiného květinová zahrada, kterou někdy navštívil nebo třeba dům u jezera kam jezdil každé léto. Noa občas do jednoho z nich zašla, když se jí omrzela monotónnost nebeských chodeb a když nemohla navštívit Zemi.

„No-o, poté co se objevilo první znamení, jsme poslali tebe, abys přinesla První stranu, protože jsi loajální a na Zemi se dobře vyznáš. Ale vzhledem ke skutečnosti, že jsi zatím ničeho nedocílila, začínáme pochybovat o tvé důvěryhodnosti," pronesl chladně Uriel. No-u to ani v nejmenším nepřekvapilo, on ji už odjakživa neměl nijak v oblibě. A ona mohla s klidem pronést, že ten pocit byl oboustranný.

„Já tedy o to její důvěryhodnosti nepochybuji," bránil No-u Gabriel a Haniel přikývla na souhlas. Noa čekala, že se jí zastanou. Oni dva a Samael jí byli nejblíže. Ve skutečnosti to byl Gabriel, kdo ji učil létat a používat její schopnosti. A poté co Otec zmizel a Gabriel s Haniel se stali členy Rady, trávila většinu času buď na Zemi nebo se Samaelem.

„To mě ani v nejmenším nepřekvapuje," řekl Uriel a podíval se na Gabriela téměř pohrdavě.

„Chceš tím snad něco naznačit?" zeptal se Gabriel vyzývavým tónem.

„Jen to, že to není vůbec překvapující. Nedokážeš si přiznat, že by kdokoli z nás zradil Nebe. I tenkrát, když Lucif-"

„Noa nikdy nebyla nařčena ze zrady!" přerušil ho Michael a všem bylo jasné, že to neudělat proto, aby se zastal No-y, ale proto, že se mu nezamlouvalo, kam Urielův proslov směřuje.

Chvíli bylo ticho, jak se každý rozmýšlel, co říct, aby to Michaela nevytočilo ještě víc. Vyřešil to Rafael, kterému bylo úplně jedno, jestli je na něj Michael naštvaný nebo ne.

„No, ale podle toho co se tu odehrává, to tak rozhodně vypadá." Archanděl se na něj podrážděně podíval a poté si povzdychl. Věděl, že když není Noa z ničeho přímo obviněná nemají právo ji tu držet. Tuhle schůzi svolal, protože ho zajímalo, proč jí získání První strany trvá tak dlouho, ale díky nesmyslnému hašteření se zatím nic nedozvěděl. Jediné, co chtěl, bylo zmocnit se První strany dřív než Peklo a ani v nejmenším neměl náladu na Urielovo obviňování.

„No-o, byl důvod, proč už nedržíš První stranu v ruce opodstatněný?" zeptal se nakonec klidně a pozorně se zadíval na No-u, aby mu neunikla ani sebenepatrnější reakce.

„Ano. Byl," odpověděla a odvážně čelila Michaelovu pohledu.

„To mi stačí. Kdo se mnou souhlasí?" optal se Michael a dostavilo se mu tří zvednutých rukou a jednoho překvapeného výkřiku. „Dobrá tedy. No-o smíš se vrátit na Zemi a pokračovat ve své misi. Už tě nebudeme zdržovat," rozkázal Michael a pokynul směrem ke dveřím.

„Cože? Jako, jen tak?" zeptal se rozčíleně a zmateně Uriel.

„Pokud sis nevšiml, tak jsme hlasovali a bylo to čtyři proti jednomu," odpověděl Rafael znuděně. Snažil se většině sporů uvnitř Rady vyhýbat, ale Urielova nesmyslná touha po prosazování moci ho už začínala štvát. „No-o, můžeš jít," potvrdil drobné blondýnce, která doteď nejistě stála poblíž dveří. Noa kývla hlavou částečně na znamení díku a částečně jako projev úcty a s jedním mávnutím křídel se přemístila zpátky na Zemi.