Like Years Ago (Cz; Harry Potter) √

1/5

Do zavřených očí se jí opřely první sluneční paprsky. Ještě chvíli nechala svou tvář vystavovat vstávajícímu slunci a poté otevřela své čokoládově hnědé oči. Byla sobota a to pro ní vždy byl den volna. Ostatní si jí kvůli tomu častokrát dobírali, ale po sedmi letech už člověk podobné věci ani nevnímal. A pro ní byl důležitý pouze jediný člověk. Její princ na bílém koni - tak mu s oblibou říkávala, když spolu byli sami. Ten jí nikdy nenadával, vždy se jí zastal, to u něj bylo to rameno na kterém se mohla vyplakat. Vždy jí podpořil, ač šlo o cokoli, on pro ní byl tou největší oporou a to i přes jejich rozdílnosti za které je Zmijozelská kolej odsuzovala. Nebelvírští si jich z větší části nevšímali a jediný kdo byli za tuto situaci rádi byli jejich profesoři. Na rozdíl od ostatních oni si všímali pouze jeden druhého.

Posadila se a natáhla se na noční stolek kde ležel její hřeben. Věděla, že její neposedné hnědé kadeře sotva rozčeše a i po rozčesání budou stejně kudrnaté, ale vždy odmítala vyjít z ložnice nerozčesaná.

Místo hřebenu se dotkla okvětního lístku a to stačilo k tomu aby se usmála. Věděla, co jí čeká a kdo je toho příčinou. Vždy v tento den, vždy ráno před snídaní na ní vedle postele čekala kytice rudých růží. Dle jejího názoru to byli květiny, které nepostrádaly duši. Tentokrát to však nebyla kytice růží, ale jedna jediná růže která se vznášela ve vzduchu. Ta podívaná jí vyrazila dech. Přisunula se k nočnímu stolku blíž a dotkla se poupěte květiny. Byla ráda za to, že je v pokoji opět sama. Její spolubydlící jistě nelelkovali a vyrazila časně ráno do Prasinek, než se tam nahrnou ostatní studenti. Mohla si vychutnávat to ticho a dívat se na poupě, které pod jejím dotekem začalo pomalu rozkvétat. Ta sytá rudá barva jí vykouzlila úsměv na tváři.

To pravé překvapení na ní čekalo až později. Ze středu, již rozkvetlé, růže se začali vznášet rudé obláčky které zazářily. Na chvíli musela zavřít oči, jak byla ta záře silná. Když je otevřela, zalapala po dechu. Ve vzduchu se vznášel zlatý náhrdelník s přívěskem rudé růže.

,,Draco." zašeptala brunetka dojatě a vzala přívěsek do rukou.

Růže nebyly její oblíbené květiny jen tak. Byli to květiny které byli u louky kde se poprvé setkali. Mezitím co si zapínala náhrdelník tak vzpomínala. Vzpomínala na ten den, kdy utíkala neznámo kam. Ubrečená a zničená, na pokraji svých sil. Byl tam. Chvíli jí pouze sledoval než vylezl ze svého úkrytu a věnoval jí zářivý úsměv. Pousmála se nad tím, jak tehdy její srdéčko poskočilo a ona mu musela úsměv opětovat.

Utíkala jen co jí to její malé nožky dovolily. Někdy se ohlédla a několikrát již spadla. Sukni se svetříkem měla špinavou a jednu nadkolenku roztrhlou. Nebylo se čemu divit - oči měla zalité slzami a ty stále přibývali. Brzy jí zmáčeli celou tvář a ani si nevšimla, že ve vlasech jí cestou uvízlo několik větviček a lístků. Už tak byli kudrnaté a hnědé, jenže teď perfektně připomínali ptačí hnízdo. Tak jejím vlasům říkali. Ona byla nesnesitelná dotěrná šprtka co přečetla celou knihovnu a díky svým větším předním zubům si vysloužila přezdívku Veverka.

Snášela to den co den po dobu pěti let ale dnes toho na ní bylo moc. Byli to její narozeniny. 19. Září, to bylo to datum, kdy se jí změnil svět vzhůru nohama. Mohla jen děkovat všem svatým že její pohárek trpělivosti přetekl a ona se rozběhla neznámo kam. Ano, opravdu nevěděla kam běží. Z původního plánu který byl takový, že měla jít ze školy rovnou domů aby oslavili její jedenácté narozeniny se vyklubalo utíkání do přírody. Teď utíkala před svými spolužáky kteří ani nevěděli že má nějaké narozeniny. 

Padla uprostřed louky na kolena a sesypala se jako domeček z karet, zůstala tam jen tak sedět, s obličejem v dlaních a její ramena se otřásala pod náporem silných vzlyků. Po chvíli dostala nepříjemný pocit na zátylku že jí někdo sleduje. Pohled jí padl k místu kde byl hustý porost keřů a hned vedle velký keř plný rozkvetlých rudých růží. Vstala a na chvíli se v jejích očích mihlo odhodlání.