Like Years Ago (Cz; Harry Potter) √

5/5

Stál ve stínu a díval se na svého kmotřence. Jako každý jiný den po dobu jednoho týdne ho tu potkával, jak sedává u Zrcadla z Erisedu a na tváři se mu odráží smutek a bolest. Dokázal si přibližně představit, co tam vidí. Bylo to již několik měsíců od toho, co se jeho přátelství s Hermionou rozpadlo. On ale stále věřil. Viděl, jak se na něj dívala, když se mu někdo posmíval, viděl kousek zlatého náhrdelníku jehož přívěsek růže byl skrytý pod košilí. A Draco? Bloumal hradem jako tělo bez duše. Nepřidal se na tu horší stranu jako tehdy on, ale zžíralo ho to zevnitř. A poslední týden obzvlášť. Severus nikdy nepochopil, proč Albus to zrcadlo nezničil již v prvním ročníku kdy měl tu možnost. Stýkával se stále s Hermionou i s Dracem, ale ani jeden nemluvili o tom druhém. A Draco se už vůbec nezmínil o tom, co dělá každou noc od doby co našel toto záhadné zrcadlo. Viděl, co to zrcadlo s člověkem dokáže a doufal, že brzy nadejde ta příležitost kdy se konečně bude  moct odhalit.

,,Hermiono." zašeptal Draco zničeně a položil ruku na sklo. Dveře vedle Severuse se otevřeli a vstoupila dívka, kterou tu neočekával. Brunetka byla vyvedená z míry, když spatřila Severuse a ještě překvapenější když viděla Draca. Severus se na ní mírně usmál a kývl hlavou k blonďatému chlapci. Na tváři se jí usadil nejistý výraz a když vztáhla ruku ke klice aby odešla, Severus jí chytil a stáhl jí k sobě do stínu. Kouzlem silencio zajistil aby je Draco nezaslechl a zastíracím kouzlem aby je nezahlédl.

,,Hermiono, je na čase aby sis s ním promluvila." řekl vážně ale dívka zakroutila hlavou. ,,Ne, to tedy naní, uzavřela jsem kapitolu s ním a posunu se dál. Školní rok za chvíli končí a já," ,,A ty lžeš sama sobě." přerušil jí. ,,Vidím ty tvé pohledy, vidím jeho. Mluvím téměř každý den i s ním, moc dobře vím že vaše přátelství ničíte nyní akorát vy. Nepřidala si se k Potterovi a Weasleymu tak jak by se to očekávala, nezačala si opovrhoval slečnou Parkinsonovou ani panem Zabinym." řekl téměř jedním dechem a pohlédl jí do očí. ,,Nezavrhla jsem ostatní, jelikož se choval Draco jako blbec, nikoli oni." po této větě poznal, že tohle bude na dlouho. Hermiona měla odpověď snad na vše co se týkalo učení i osobních věcí. Byla také neuvěřitelně tvrdohlavá a když si něco umanula, nikdo s ní nehnul. Musela na kámen úrazu přijít sama.

,,Draco je horká hlava a neopovažuj se mě přerušovat. Udělal chybu, trpí za ni. Ty za ní trpíš také a děláš to ještě horší když víš, jaký ve skutečnosti je. To, že ho Weasley naštval je zřejmé a to že v tu chvíli nepřemýšlel je nad slunce jasné." řekl Severus. ,,To ho neospravedlnilo nazvat mě mudlovskou šmejdkou. Skončila jsem s ním, pane profesore." odsekla. ,,A proč stále tedy nosíš jeho náhrdelník?" mohl sledovat jak překvapení v jejích očích vystřídalo zmatení a strach. ,,Nevím, o čem to mluvíte." řekla již ne tak jistým hlasem. Severus se na ní však pousmál a opatrně se dotkl kousku zlatého náhrdelníku. 

,,Nemohla jsem ho jen tak sundat." zamumlala. ,,A to je dobře." po této větě k němu nechápavě vzhlédla. ,,Je to naděje k tomu obnovit vaše přátelství," chytil jí za ramena a nasměroval jí k Dracovi ,,takže teď půjdeš a promluvíš si s ním. Já počkám venku a budu vás případně krýt, je po večerce a sem se může zatoulat paní Norrisová." řekl. Hermiona váhala ale věděla, že nemá na výběr. A ač by to nahlas možná nepřiznala, byl téměř konec roku a Draco jí opravdu chyběl. Profesor tedy zrušil kouzla a neslyšně vyšel z místnosti. 

Brunetka chvíli postávala na místě a sledovala chlapce u zrcadla, které se sama chystala navštívit. Viděla sebe a jeho. Jak jí podává růži a objímá - to byli vzpomínky kdy byla opravdu šťastná. Mohla se pouze hádat o tom co tam vidí on, ale v hloubi tušila, že to nebude o tolik odlišné s jejími obrazy v zrcadle z Erisedu. 

Nakonec se přeci jen odhodlala a pomalu k němu vykročila. Byla už téměř u něj, když se otočil s tvrdým výrazem. Ten zmizel jakmile spatřil, komu kroky spatřily. ,,Hermiono." zalapal překvapeně po dechu, skutečně vyveden z míry. ,,Draco." řekla Hermiona a nervózně spojila ruce před sebou. 

,,Co tady děláš?" proťal to ticho a Hermionu zatrnulo to, s jakou bolestí to řekl. Ani jí nepohlédl do očí a ona byla vlastně ráda. Nechtěla vidět tu bolest i v jeho očích. ,,Šla jsem sem za zrcadlem, ale potkala jsem někoho co mě donutil abych si s tebou promluvila." řekla upřímně a Draco se ušklíbl. ,,Profesor Snape, že?" řekl a ona přikývla. Takové tíživé ticho a napjatá atmosféra mezi nimi vládla poprvé.

,,Hermiono, mrzí mě to." vyhrkl a položil jí prst na rty když chtěla něco říct. ,,Nech mě to vysvětlit." řekl prosebně a když přikývla, stáhl ruku. ,,Zachoval jsem se nejhůř za posledních sedm let a nikdy si to neodpustím. Nemohu a ani nechci tě žádat o odpuštění, poněvadž to budeš muset rozhodnout sama. Víš, jak jsem lehkomyslný, několikrát jsem za to doplatil a tehdy nejvíc. Jenom kvůli tomu zrzavému skřetovi který sotva dokáže uvařit jednoduchý lektvar. Neměl jsem si vztek vylévat na tobě, neměl jsem tě tak nazvat. Když se to dozvěděli mí rodiče, naštvali se. Málo kdy se na mě opravdu naštvali a za posledních několik let jsem je neviděl tak rozzuřený jako na Vánoce když jsem jim musel říct, proč jsi nepřijela s námi. Mám štěstí, že se mnou promluvili na štědrý den. Víš, jaký byl můj děd. Otec nechce abych byl stejný, ačkoli má ještě mírnou antipatii k mudlorozeným, ty jsi ho přesvědčila o tom že není každý stejný a to i matku," po tomto prohlášení ho Hermiona objala tak náhle, že málem ztratil rovnováhu a po krátkém šoku jí s pocitem štěstí objal nazpátek. 

,,Draco, už nemluv. Tohle mě stačilo naprosto přesvědčit o tom, že skutečně není nic ztraceno." usmála se na něj když se od něj odtáhla. ,,Stačilo si s tebou pouze promluvit?" zeptal se zmateně a ač se vzápětí ozval smích na jím položenou otázku, pohladilo ho po srdci to, že se směje v jeho přítomnosti tak uvolněně jako dřív. ,,Kdyby to bylo tak lehké, udělala bych to už dávno." řekla poté a po krátkém zaváhání vytáhla přívěsek růže zpod košile.

,,Nesundala si ho." vydechl překvapeně. Ona ho nikdy nepřestávala překvapovat. ,,Nemohla jsem." řekla jednoduše a kývla směrem k zrcadlu z Erisedu. ,,Co tam vidíš?" zeptala se zvědavě a společně se k zrcadlu otočili čelem. ,,Teď? Nás, jak tu stojíme vedle sebe." řekl a stačil mu jediný pohled na Hermionin chápavý pohled aby pochopil, že ona tam vidí to samé.

,,Řekni mi, proč jsi se nepřidala k těm dvoum, když kolem tebe tak lítali?" zeptal se jí když jim otvíral dveře. ,,Přece se nebudu přátelit s někým kdo ti tak ubližuje." zamračila se a otočila se k němu. ,,To kvůli nim tohle všechno bylo." řekla již tiše a Draco jí s úsměvem objal. 

,,Šťastné konce existují." konstatoval sametový hlas vedle nich a oni se tím směrem klidně podívali. Poznali ho okamžitě a proto se i rovnou usmáli. Jejich profesor jim úsměv opětoval a pokynul jim aby šel s nimi. ,,Doprovodím vás do věží." řekl a společně se všichni tři vydali na cestu hradem. Hermiona s Dracem těsně vedle sebe a Severus Snape s pocitem spokojenosti a štěstí kousek před nimi.

KONEC