Fujkus

Návštěva

Nevšímala jsem si dál zaražené blátivé příšery s očima jako jezírko a prošla prázdným dvorem přímo ke vchodu, kde jsem z květináče vytáhla klíč a odemkla si vchodové dveře. Jako vždy se na mě po otevření vyvalil proud tepla spolu s vůní babiččina jablečného koláče, který jsem od malička milovala. Vždycky, když jsem přišla po nějaké delší době, babička mi ho upekla. Dokonce mnohokrát býval upečený i v případě, když jsem ani já sama nevěděla, že vlastně hodlám babičku poctít svou návštěvou.

Vplížila jsem se do domu, tiše za sebou zavřela dveře a ve verandě ze sebe shodila dolů zcela zničený a zašpiněný kabátek, nové balerínky vylepšené důkladným maskováním k nerozeznání a potrhané silonky, přičemž jsem doufala, že moje šatičky žádnou větší škodu neutrpěly. Sice to bylo červeno-růžové šaty právě od babičky, nelíbily se mi a nosila jsem je jenom sem právě kvůli růžové barvě a pytlovitému střihu, ale věděla jsem, že jejich zneškodnění by mou babičku přehluboce urazilo.

S bušícím srdcem a lehkou dávkou nervozity jsem se obula do bačkor s králíčkem, které jsem měla zde pro sebe už první třídy a odmítala se jich i přes dětskou velikost vzdát a vydala se do patra, kde jsem věděla, že babička bude. V přízemí se rozprostírala převážně její soukromá pěstírna kytiček, takových dost specifických, které využívala na mastičky, spižírna s jídlem, nevyužívaná koupelna a svatyně, kam babička po dědově smrti odnesla veškeré jeho věci a uspořádala je jako v muzeu, přičemž ve středu zadní stěny místnosti stála urna v kamenném pouzdře a okolo ní svíčky a vždy čerstvé květiny, které babička denně měnila. Já do svatyně však chodila velice nerada, protože na mě místnost působila dost depresivně a nikdy jsem nedokázala zrak odtrhnout od pozůstatků z mého dědy, jehož přítomnost jsem cítila i přes pět let bez života.

Nicméně jsem všechny dveře bez povšimnutí minula a vydala so po schodech s fialovým kobercem, který na sobě měl žluté puntíky. Nikdy jsem moc nepochopila zvláštnost babiččina vkusu, ale neodvážila jsem se proti tomu nikdy nic namítat.

„Ahoj babi," pozdravila jsem jí, když jsem vešla do jejího přemoderně zařízeného bytu, který si s kobercem absolutně odporoval. Na rozdíl od něj totiž vypadal opravdu dobře a moderně, za což mohl bezesporu děda, který spolu s babičkou zařizoval byt v době, kdy ještě byl naživu. Jen babiččina ložnice se po jeho smrti dostala do jejího vlastního stylu, tudíž víc než ložnici připomínala čarodějnické doupě, kde se uprostřed rozprostírala kruhová postel plná různobarevných polštářků, jedna stěna byla růžová, jiná žlutá, další fialová a poslední byla v oranžové, což byly její čtyři nejoblíbenější barvy. Přestože však místnost na první pohled množstvím svého majetku připomínala chaos, vše od panenek přes meče a kosti, po sošky slonů zde mělo své pevně dané místo, které se nezměnilo od doby, co si já pamatuju. Nikdy však žádná z věcí nezapadla prachem, a to dokonce ani má keramická trojoká příšera, která si hrdě hověla ve středu vitrínky rozprostírající se podél nejdelší zdi mezi babiččiným oblíbeným džbánkem a vycpanou kukačkou.

„Ahoj Violinko," pozdravila mě na oplátku, jelikož ona nesnášela ani jedno mé celé jméno. Proto mi říkala zdrobnělinou. „Upekla jsem tvůj oblíbený koláč. Doufám, že přijde k chuti," otočila se na mě s vřelým úsměvem, který se rozšířil při pohledu na moje šaty. Kupodivu si ani nevšimla toho, že pod nimi nemám silonky a asi jí nepřipadalo něco v nepořádku, ale mohlo to být způsobeno i tím, že na sobě neměla brýle.

„Jako vždycky, samozřejmě," rozzářila jsem se, protože opravdu neexistoval den, kdy by k chuti nepřišel. Nevím, jak bych to popsala, ale nic lepšího prostě neexistovalo, bylo to pro mě jako pro mého bratránka sport. Prostě droga. Oba jsme však podle toho i vypadali samozřejmě. Nebyla jsem nijak tlustá, vlastně jsem sama sebou byla celkem spokojená, dokud jsem se neviděla na fotce nebo v zrcadle, ale na jeho pevnou vypracovanou postavu jsem opravdu neměla. Jenže jsem ani neměla žádnou motivaci, abych tu svojí vypracovala. Proč ale, když jsem i tak byla hezká?

„To mě těší, jak se máš?" začala svou obvyklou otázkou a já si užívala povídání si s babičkou a jedení koláče, který jako vždy zmizel celý během chvíle, aniž by někdo jiný než já cokoliv měl. Kromě slepic a králíků se však nikdo v blízkosti nenacházel a moje babička své výtvory nikdy nejedla, protože vždycky říkala, že při pečení jí nějak na to přešla chuť. Ne že bych si stěžovala, jen jsem to prostě nechápala.

Vydržela jsem u babičky přes oběd, což byly výtečné bramboráky, a po něm jsem se vydala ve svém naprosto nádherně vypadajícím oblečení zase zpátky domů. Až cestou mi došlo, že jsem celou tu dobu měla ve vlasech listí, a že vlastně teď dokonce prší. Teda, nepršelo, ono přímo lilo, ale mně to nevadilo. Sice jsem přes kapky skoro nic neviděla, ale kromě zimy jsem v tom neviděla nic špatného.

Z nějakýho důvodu jsem jako vždycky při dešti dostala neuvěřitelnou chuť vyrazit k řece, ale s ohledy na své balerínky jsem se tentokrát rozhodla své touhy zahnat a místo toho jsem si to hezky zamířila domů.

„Prosim tě, kde jsi to zase lezla?" přivítala mě nenadšeným hlasem mamka, když jsem vešla dovnitř a sjela pohledem můj nový podzimní outfit. Netušila jsem, co se jí na něm nelíbí.

„Byla jsem u babičky," odpověděla jsem prostě, načež už jsem nestanula pouze mamce, ale i taťkovi. Nechápala jsem jejich překvapené pohledy, myslela jsem, že mě znají... No, třeba vypadám až moc jako nejejich dcera.... Ale to může Kuba!

„Marlen, od kdy se k babičce válej sudy bahnem?" zeptal se mě taťka ne zrovna chápavým hlasem a já se tomu usmála.

„Ne tak úplně, tak nějak jsem omylem skočila pod kolo, nemůžu za to..." začala jsem výmluvně vysvětlovat, trochu nervózní z jejich nechápavosti, která pro mě moc přívtivě nevypadala. Mamka však jen protočila oči. Zjevně jí prostě došlo, že to nebyla chyba toho kola, nýbrž její jediné milované dcery, která se lišila od svého bratra naprosto vším. Kupříkladu vnímavostí opravdu hodně.

„Jdi se převlíct prosim tě," mávla nad tím rukou, čímž mě propustila a já zamířila cestou si berouc čisté věci přímo do koupelny. Vzhledem k chladu, který se mi kvůli mokrému oblečení plazil po celém těle, jsem dostala velkou chuť si napustit vanu plnou horké vody a zalíst si do ní. Na rozdíl od své předešlé touhy jsem jí však pro tentokrát nezahnala a opravdu jsem to udělala, přestože jsem věděla předem, že tam déle jak půl hodiny prostě vydržet nedokážu. Byla jsem na to až moc akční a nečinnost mě hodně brzo začala nudit.

Jako vždy jsem si ale řekla, že tentokrát to zaručeně vydržím dýl a do horké vody dala notnou dávku pěny. O patnáct minut později jsem lezla ven. Sice jsem si za to sama sobě nadávala, ale jen dokud mi nedošlo, jak je venku a nádherně. Načež jsem se opět divila, že vlastně vůbec hezky není.

Ostatně mě ale ani to nemohlo rozhodit. Mé dny se neřídily zkrátka vnějšími jevy. Tak nějak bylo jedno, jestli bylo tornádo, bezvětří, sněhová vánice nebo vymetené nebe, má nálada se zkrátka řídila mým vnitřním počasím, které bylo mnohem stálejší, ale zároveň proměnlivější než to venkovní. Nicméně, dnešní den jsem hodnotila celkem dobře, měl jedinou chybu. Následovalo pondělí.