Fujkus

Chceš vědět, kdo jsem?

„Tak už to otevři!" pobídla mě Terka, jen co číšník opustil náš stůl.

„Jo, dělej, na co čekáš?" pobídla mě i plavovláska a já se znovu zadívala na malou dřevěnou krabičku, která nyní ležela v mé dlani. Já jen pokrčila rameny. Nebylo mi moc jasný, proč jsem to ještě neudělala. Ale vlastně mi nebylo momentálně jasný skoro nic. Teda, minimálně ohledně toho kluka. Jediný, co jsem o něm věděla, bylo jméno. On o mně věděl očividně mnohem víc.

Otevřela jsem to. Opatrně jsem nadzvedla víčko krabičky, abych se ocitla tváří v tvář papírku, na kterém ležel malý kamínek stejné barvy jako moje oči a vlasy. Netušila jsem, co byl zač, ale byl hezký. Položila jsem ho na stůl a vytáhla papírek, na kterém byl dle očekávání vzkaz.

Pokud bys o mně chtěla zjistit něco víc, přijď prosím zítra v sedm večer na místo srazu.

Stálo na něm a já se bezděčně opět široce usmála. Bylo mi naprosto jasné, jaké místo myslel. A já se nemusela dlouho rozmýšlet, aby mi bylo jasné, že ani smrt mi nezabrání tam zítra přijít.

„Hej, co tam stojí? Dej mi to!" vyrvala mi to má kudrnatá spolusezenkyně, pokud něco takového existovalo, a i s tou rovnovláskou si obě vzkaz pro mě přečetly.

„Nápadník?" usmála se na mě ta zlodějka a já jen protočila očima, načež jsem si vzala do ruky krásně hladký polodrahokam. „Nechtěla bys nám náhodou už něco říct, ty paní tajemná?"

„No... Tenhle vzkaz je od toho kluka, co mi dal ty kostky. Popis jste už slyšeli," odpověděla jsem jim a snažila se skrýt své potěšení z toho, že o to, co jim chci říct už několik dní, jeví zájem. Sama bych o tom nezačala.

„A co je ten kluk zač?" pokračovala s ptaním druhá z kamarádek.

„No, to bych taky věděla ráda," pokrčila jsem rameny a vzala si zpátky vzkaz psaný dokonale úhledným rukopisem. Moc mi to ke klukovi nesedělo. Vlastně, co mi na tom klukovi sedělo? Jeho typ šílenosti byl hodně zajímavý.

„Ty o něm nic víc nevíš?" nevěřily mi ty dvě sudičky, ale já jen zavrtěla bezradně hlavou.

„Jmenuje se Kuba, ale tím končím," řekla jsem a vynechala tak pojmenování jeho kola. O Rozárce nic vědět nemusely. Stačilo, že mně se smály pro Fandu.

„A jak on věděl, že budeš teď tady?" pokračovaly dál, ale já jen pokrčila rameny. Prostě jsem neměla nejmenší tušení. A neskutečně mě to štvalo. Byla jsem ten typ člověka, kterého zajímalo všechno a potřebovala jsem na všechny otázky ve svojí hlavě najít odpověď. Prostě jsem musela vědět, kde zjistil moje druhé jméno, kde zjistil, kam chodíme do kavárny, co znamenala ta čísla, proč tohle. Vlastně všechno. Nechápala jsem, proč tohle byl schopný dělat, když mě ani neznal. Prostě, musela jsem si přiznat, že tímhle si ten kluk naprosto získal mojí pozornost. Pokud mu šlo o tohle, byl rozhodně úspěšný, protože většina mých myšlenek patřila jemu a můj vnitřní pohled se neustále zaměřoval na jeho oči, abych z nich vyčetla tajemství, která mi skrývá. Zkrátka karty se otočily. Teď byl na koni on a věděl moc dobře věci, které jsem já netušila.

„Nevím," odpověděla jsem nepřítomně, ale byla jsem plně rozhodnutá na to přijít. Sice jsem nebyla ráda, když mi někdo dával hádanky, radši jsem je dávala lidem sama, ale když už jsem jí dostala, musela jsem na ní přijít. Odhalit tajemství toho kluka.