Fujkus

Nejlepší kavárna!

Celý příští den jsem byla jako na vážkách. Abych se přiznala, neměla jsem nejmenší tušení, co se celý den dělo. Nejspíš jsem ráno odešla do školy a po poslední hodině se vrátila zpátky domů, ale nějak si to vůbec neuvědomuju. Uvědomuju si až to, když jsem seděla doma na posteli. Seděla jsem před otevřenou skříní a bezradně se dívala na svůj perfektně srovnaný šatník. Jediná věc, kterou jsem zdědila po babičce, byl smysl pro pořádek. Ale pouze v šatníku. Všude jinde v mém pokoji vládl umělecký nepořádek, který nepochybně souvisel pouze s mými organizačními schopnostmi, kterým jako nepořádek nepřipadal. To, že by s tím souhlasil, i kdokoliv jiný, by se však říct nedalo.

Můj zrak těkal od jednoho kusu oblečení ke druhému, až jsem se nakonec svou snahu rozhodla prostě vzdát. Vytáhla jsem svojí černou sukni, kterou jsem nikdy dřív neměla na sobě a přidala k ní bílé tílko, přestože podzimní počasí na něj nebylo stavěné. Proto jsem si přes něj přetáhla ještě červený svetr s velkými oky, a svoje vlasy jsem jen rozčesala a nechala je svému vlastnímu osudu.

Rozhodla jsem se, že když se snažil získat informace o mně i poté, co mě bez zapříčinění srazil a viděl tak s bahenním a listovým zábalem všude možně, nebude nutné se nijak líčit. Nechtěla jsem, aby si myslel, že se snažím kvůli němu. Protože to opravdu tak nebylo. Vůbec.

Obula jsem si mamčiny hnědé vysoké kozačky a zahalená ve svém červeném kabátě, který se k mému štěstí jako nový vrátil z čistírny, jsem vyrazila na místo, kde jsme se my dva setkali poprvé. Nebyla jsem nervózní. Moc. Teda vůbec. Ne, byla jsem sakra hodně moc nervózní. Asi jako striptérka, která se má poprvé svlíknout před někým jiným. Teda, pokud jsou nervózní. Nikdy jsem striptérkou nebyla ani být nechtěla a s žádnou jsem se neznala. Vlastně jsem nikdy dřív ani neuvažovala nad tím, jak se asi musí taková striptérka cítit... Ale už to povolání mi moc fajn neznělo.

Celou cestu jsem přemlouvala sama sebe, abych šla pomalu. Nesměla jsem přece vůbec vypadat nedočkavě, ačkoliv mě hrozně moc zajímalo, jak všechny ty věci o mně zjistil a proč tohle všechno byl ochoten podstoupit. Přesto jsem ale na místo srazu dorazila o deset minut dříve, jak mi prozradily mé hodinky. K mému obrovskému překvapení on už stál na místě. Nevšiml si hned, že jsem přicházela, protože se koukal na nebe, tudíž jsem já měla čas si ho prohlídnout.

Oblečen byl do černých riflí, které mu opravdu slušeli a k nim měl Nike mikinu tmavě modré barvy. Rukávy měl vyhrnuté, takže jsem mohla vidět jeho předloktí a ruce, které měl zastrčené v kapsách riflí. Už jsem se pomalu dostávala k důkladné analýze jeho účesu, když tu se náhle otočil a jeho pohled se zabodl přímo do mých očí. Když mě spatřil, na jeho tváři se rozlil nádherný úsměv, kterým by nepochybně získal jakoukoliv holku a jeho oči i mne sjely pohledem, jelikož jsem zřejmě nebyla jediná, koho napadlo si prohlídnout toho druhého.

„Přišla jsi," zadíval se po chvíli zpátky do mých očí a popošel k místu, kde jsem bezděčně zůstala stát. Podal mi ruku. „Přijde mi, že jsme minule nezačali úplně nejlíp. Těší mě, já jsem Kuba," představil se a já mu s úsměvem podala tu svojí.

„Těší mě, jsem Viola nebo Marlen. Můžeš mi říkat, jak chceš," představila jsem se tentokrát i já, protože mi nepřišlo logické neříct své jméno někomu, kdo ho beztak už zná.

„Beru na vědomí," mrknul na mě. „Ale asi se shodneme na tom, že je zbytečný zůstat tady, není to nejideálnější místo. Takže doufám, že přijmeš mé pozvání na kávu. Původně jsem měl v plánu procházku, ale," přejel mě pohledem. „Byla by škoda si kvůli mně zničit další boty a do ulic se mi jít nechce."

„Ráda," usmála jsem se na něj a opravdu jsem ocenila jeho ohleduplnost. Podpatky, byť sebemenší, nebyly na procházku nijak vhodné.

„Dobře, tak půjdeme," kývnul hlavou a naznačil mi, kudy mám vyrazit. Já osobně netušila, kam chtěl vlastně jít. V téhle vesnici nic podobného kavárně nebylo. Nebo jsem o tom minimálně já nevěděla.

"A kam plánuješ jít?" zeptala jsem se ho, protože jsem moc nechápala.

„Nedávno se tady otevřela jedna taková malá kavárnička. Má docela hezký prostředí a mají tam dobrou horkou čokoládu i zákusky. Kafe nevím, to nepiju," odpověděl mi, přestože jsem napůl čekala, že mě bude držet v napětí. Ale asi usoudil, že toho zatím nezodpovězeného je už dost.

„Já jak kdy. Občas jo, občas ne. Občas silný, občas slabý. Záleží na náladě," začala jsem rozvíjet konverzaci a on přikývnul.

„Jo, to chápu. Sem tam si ho taky dám. Ale vždycky zjistím po prvním loku, že je stejně hnusný jako minule," oklepal se nad tou představou a já se tomu upřímně zasmála. Líbila se mi jeho povaha.

„Tak proč to vlastně děláš?" zajímalo mě a on pokrčil rameny.

„Asi doufám, že bude prostě lepší. To je to samý, jako proč se třeba pořád snažím naučit na kytaru. Prostě doufám, že jednoho dne to opravdu bude znít jako kytara a ne jako umírající kočka s průjmem a rozedřeným zadkem," vysvětlil mi a já se upřímně rozesmála.

„To mi tak trochu připomíná moje kreslení. Chci nakreslit kočku a vznikne dinosaurus s šesti nohama a bez hlavy," popsala jsem podobně své vlastní dílo a viděla pobavení v jeho očích, když se mému dosti podobnému přirovnání rozesmál.

„Vypadá to, že máme oba podobný problémy. Alespoň jsi mi to hned nezačala vyvracet jako většina lidí," poznamenal a já pokrčila rameny.

„Nemůžu posoudit. Takže dokud mi něco nezahraješ, budu si představovat umírající kočku s průjmem," ubezpečila jsem ho a on přikývnul.

„Platí. Nechceš mi něco třeba nakreslit?" zeptal se mě a já povytáhla obočí. „Mně se šestinohej dinosaurus bez hlavy moc nelíbí," mrknul na mě a já jen se smíchem zavrtěla hlavou.

„Tak si představ třeba slona se třema ušima a žirafím tělem, pokud je to lepší. Ale svoje kresby neukazuju," upozornila jsem ho a on pokrčil rameny.

„Dobře, jak myslíš," nesnažil se mě dál přemlouvat a otevřel mi dveře, kterých jsem si nikdy před tím nevšimla. „Nemyslím si, že by tady hrozilo nebezčí, tudíž máš přednost," mrknul na mě šibalsky a já s úsměvem vstoupila do prostředí kavárničky. První, co jsem uviděla, byl pult, který byl plný vystavený nejrůznějších zákusků a dortů a dva stolečky, na kterých byly na pergamenově vypadajících listech natištěny nápojové lístky. Stěny byly celé z cihel natřené bílou barvou a všude po stěnách vysely staré fotky a obrazy. Strop byl také bílý, kromě dřevěných trámů na něm. Kuba však suveréně prošel lokálem kavárny a já ho následovala, abych zjistila, že vedle je ještě jedna místnost dost podobná té předchozí. Akorát v ní nebyl pult, pouze stoly, z čehož u některých stolů, které všechny vypadaly dost retro, se místo retro židlí vyskytovali pohovky s růžovo-šedým potahem a květinovým vzorem. Ta kavárna byla úžasná.

„Tak tohle je luxusní," rozhlížela jsem se kolem sebe a až teď mi došlo, že jsme vlastně šli po schodech, tudíž jsme se ocitli ve sklepě. To vysvětlovalo, proč tu nebyla žádná okna, ale nevadilo. To přítmí, které osvětlovalo jen tlumené světlo lustrů, se mi opravdu hodně líbilo.

„Myslel jsem si, že se ti tady bude líbit," usmál se a zamířil k rohovému stolu, kde mi galantně pomohl sundat kabát a nechal na mě volbu místa. Sedla jsem si na pohovku u stěny a on se usadil do křesla naproti mně. Věděla jsem, že brzy přijde čas na mé otázky.