Poslední Naděje

Prolog

Ani nevím, kde začít. Seběhlo se to tak rychle, že většina lidí nestačila ani zareagovat. O Evropě a ostatních kontinentech nemáme žádné zprávy, tak těžko říct, jestli někdo přežil. Nebudete mi věřit, ale i teď se nám nežije špatně. Skoro 2 miliony lidí žije v našem krásném městě Last Hope. Americká armáda společně s Kanadskou, začali tohle město stavět ještě dlouho předtím, než se přiřítil Polarus s tou svou armádou. Jako by to už věděli, že se něco takového stane. Last Hope je obehnané obrovskými hradbami. Dokonce naši vojáci mají technologicky pokročilejší zbraně a oblečení, než jsme měli před invazí. Vláda nám tohle musela tajit. Jsme schovaní hluboko v horských lesích, aby nás Polarusovi poskoci nenašli. Polarus vypadá skoro jako člověk, akorát že tak dvakrát větší. A někteří z jeho přisluhovačů taky nejsou od nás odlišní, akorát jim chybí slušné vychování. Pravda, když přiletěli, nezareagovali jsme zrovna přátelsky, ale když jejich lodě začali nabíjet zbraně, tak se nám potom nemůže nikdo divit.

Omlouvám se, asi bych se měl představit. Jmenuji se Mike Monroe, narodil jsem se v Irsku. Nedávno jsem oslavil své 20 narozeniny. Jsem štíhlejší postavy s černými vlasy. Rád nosím svůj černý klobouk a jsem blázen do košil. Takže by jste mne spíše typovali na Američana. Mám staršího bratra Jerryho, který bydlí vedle nás se svou přítelkyní Evelyn. Já bydlím s rodiči a se svou o dva roky mladší sestrou Ashley. Povím vám, v Irsku je krásně, bydleli jsme v takovém malém městečku Moon Forest, dalo by se říct zapadákov. Ale hned se mi tady zalíbilo, když se naproti nastěhovali Waltersovi. Byla to milá čtyřčlenná rodinka. Waltersovi mají dvě dcery Caroline a Sáru. Se Sárou si velmi rozumím, má krásně dlouhé zrzavé vlasy, přesně jako správný Ir. Má i bojového ducha, jde to na ni vidět. Hned jsem se začal cítit zase líp, když v takovém malém městečku byl někdo, s kým si můžu popovídat o čemkoliv a stále mi bude naslouchat. Zase jsem se cítil jako člověk. A po čtyřech letech nám rodiče řekli, že se budeme společně s Waltersovími stěhovat do Ameriky. Se Sárou a sourozenci, jsme nevěděli, jestli se máme těšit, nebo ne.

Přestěhovali jsme se na sever do Minnesoty. A hned jsme věděli, že se nám tady bude líbit. Jenom jedno nám dělalo starosti a to seznámit se s novými lidmi. Ale jak říkám ,,Všechno je jednou poprvé". A věřte nebo ne, ale za pár týdnů jsme si našli skupinu úžasných lidí.

Jeden z nich byl Cole Winters, kluk stejně starý jako já, s hnědými vlasy a postavou vojáka. Druhá byla Barbara Bell, skvělý člověk s úžasným šarmem a se smyslem pro humor s kratšími zářícími blond vlasy, říkám ji B. Pak se k nám přidala moje sestra Ashley, je to náš rodinný sportovec s dlouhými blond vlasy. A poslední je Cami Brienová, bruneta, která je velmi společenská, často si s Ashley z nás dělají srandu, zjistili, že mají stejný typ humoru.

Společně jsme chodili na párty a na různé akce, společně jsme na sebe dávali pozor a tak je tomu i do teď. Pak přišla Invaze a já si přál aby naše rodiny bezpečně dorazili do města. Po založení domovů jsme zase zkusily žít ,,Normální život". Město je obrovské a je tam všechno na co si vzpomenete, kina, různé události, obchody, rádiové stanice, internet (no není to úžasné) a hlavně bezpečí. Každý z nás začal hrát na jeden nástroj a udělali jsme malou hudební skupinu. Jednou až dvakrát do týdne, si nás rádiová stanice Channel one zve do svého studia, abychom jim zahráli. A aby nás naše vláda nedržela jenom za hradbami města, tak nám otevřeli severní lesy za městem. Kanadské lesy byli neobyvatelné, tak jsme se nemuseli bát. Chodili jsme tam společně s kamarády. Tábořili jsme a chodili na výšlapy.

Jednou jsme v lese uviděli zářící kámen. Nevěděli jsme, co to může být, ale vypadalo to jako by to patřilo jedné z vesmírných lodí. Nechtěli jsme se toho dotýkat, ale nejspíš měl v sobě pohybové čidlo. Vytvořil tlakovou vlnu a každým z nás projel silný elektrický výboj. Když jsme se ujistili, že jsme všichni v pořádku, zašli jsme na ošetřovnu, ale doktoři nám řekli, že jsme naprosto v pořádku. Na druhý den jsme se vrátili na místo, kde kámen ležel, nevěřili jsme tomu, kámen byl pryč. Hledali jsme, ale nic, prostě zmizel.

Všechno bylo v pořádku, ale za pár dní, se u každého z nás projevili zvláštní schopnosti. Ze mne se stal něco jako lovec. Lepší sluch, bojové chvaty, střelba, o něco větší rychlost a tichost. Sára se stala čarodějkou, uměla tolik věcí, o kterých si obyčejní lidé mohou nechat zdát. Učila se stále dál a dál nová kouzla. Cole dostal schopnosti co se týče pravého vojáka, hned se dal k armádě, co strážili město a dostal se pod velení Jerryho. Barbara dostala schopnost něco jako mechanik, její vynálezy byli skvostné, nikdo nevěděl, jak to jenom dělá, doma si zřídila dílnu a vyráběla zbraně, proti kterým jsou i naši nevítaní hosté krátcí. Rada nařídila, aby se vojáci na hradbách vyzbrojili jejími. Vojáci začali B říkat Hope Angel, díky jejím zbraním se vojáci cítili víc v bezpečí. Získala i úžasný sluch, bojové chvaty a taky střelbu. Ashley získala schopnost odstřelovače, úžasný zrak a hlavně ji nic neuniklo, pořídila si luk a většinu svého času trávila v lese, kde stále cvičila. A s Cami se stal upír, ale nebyla to obyčejná upírka. Nebyla závislá na krvi, ani dřevěné kolíky ji neublížili nebo tak něco. Za to byla rychlá a taky měla z nás největší sílu, zrak i sluch byl dokonalý. A když chtěla, tak dokázala udělat z dotyčného sekanou, díky drápům, které ji narostli, když vycenila své špičáky. Sára ji očarovala, aby mohla na slunce. Stali se z nás nadpřirozené stvoření. Ale stále jsme žili normální život. A když jsme mohli, tak jsme se zdokonalovali v našich schopnostech.

A koho by napadlo, že za pár dní, se vydáme porazit Polaruse a jeho armádu.

Řekl bych, že o nás víte už asi všechno. Tak kdoví, jak tahle cesta dopadne.