~Oheň a led~

Část osmá - máme nějakou naději?

CESTA

Dráp byl okouzlující ostrov.

Rhaegar dal vědět svému nejbližšímu příteli, siru Arthuru Daynovi, aby shromáždil pár věrných a následoval ho na Dráp. Neřekl proč. Zdůraznil, aby vše proběhlo v tichosti a míru. Dozvěděli se o nepokojích, které Robert začal. Říkali tomu Robertova rebelie.

Na ostrově žili měsíc.

Pak je jeden z pašeráků poznal a než ho sir Dayne stačil zastavit, odplul na pevninu, bezpochyby získat výkupné za informace. Odpluli tedy na vlastní lodi směrem na jih. Zastavili se na Dračím Kameni.

Rhagear vystoupil na břeh, aby se dotkl zdí svého rodiště. Potřeboval si urovnat myšlenky a také poprosit Bohy a předky o radu.

Lyanna čekala na lodi.

„Povězte mi, sire Arture," oslovila ho, když stál u jejích dveří jako stráž „myslíte, že máme nějakou naději?"

Bezmoc a strach v jejím hlase ho zarazily. Nikdy před tím neslyšel lady Stark takto mluvit. Vždy byla odhodlaná. Plná života a naděje. Nyní, když princ zmizel na břehu, zdála se být vyvedená z rovnováhy. Podíval se na ni a uklonil se.

Pečlivě vážil slova „Má paní," nadechl se „naděje je vždy. Dokud je někdo, kdo je za ni ochoten bojovat."

Slzy se jí leskly v očích. Potlačila je a usmála se na něj „Jste vy ochoten bojovat za mou naději?"

Její tvář ho přesvědčila.

„Jsem ochoten bojovat za vaši naději," poklekl „stejně jako za váš život."

Rhaegar se vrátil a řekl kapitánovi o novém kurzu. Mířili na Zelenoostrov.

„Proč právě tam?" zeptala se večer Lyanna.

„Protože tam je místo, které ti chci ukázat." Odpověděl ji a objal. Její tělo se v jeho objetí třáslo.

„Děje se něco?" odtáhl se od ní a pevně držel za ruce. Zadívala se mu do očí a napůl hrdě, napůl zlomeně se usmála. Jeho dlaň položila na svůj podbřišek.

V okamžiku pochopení mu v očích zaplál oheň.

Týden poté sir Artur Dayne přivezl na ostrov septona, který čekal v božím háji, aby mohl oddat snoubence. Těsně před tím anuloval manželství Rhagara a Elyi a Lyannino zasnoubení s Robertem. Věděl, že zanedlouho bude mrtev. Byl nemocný. Tak proč neučinit na konci života jedno jediné, pro co si ho lidé budou pamatovat. Mimo to, viděl, že v tomto svazku je jako v jednom z mála opravdový cit.

Požehnal jim s čistým svědomím.

~                                                                                                                               ~  

Robert

Na pevnině v docela jiném háji Robert Barathenon právě skolil kance. Jedinou ranou mu proklál hrdlo šípem. Sehnul se k němu, aby pozoroval, jak zvíře naposledy vydechuje a jak mu z rány crčí krev. Připomnělo mu to barvu šatů, které měla Lyanna na sobě v den, kdy ji poprvé uviděl. 

Narovnal se a pln zlosti a bezmoci kopl do bezbranného zvířete. Zaječel mocným hlasem na celý les její jméno. 

Ještě dlouho bušil pěstmi do stromu, dokud si je nerozedřel do masa. Stále se mu v hlavě vybavoval obrázek Lyanny, stojící na palubě lodi. Věděla, že něco není v pořádku. U všech bohů, jak mohl být tak slepý! Prosila ho o pomoc, pravděpodobně jí ten stříbrovlasý bastard dělal nějaké návrhy už před tím. Nechtěla s ním jet!