Měsíčňanka

Atlas

Atlas miloval hvězdy. V těžkých chvílích mu přinášely útěchu, kterou v lidech hledal marně. A co je nejdůležitější, ve hvězdách našel naději. Naději stejně jasnou jako je každá hvězda. Věřil, že dokud nevyhasne poslední hvězda na obloze, nevyhasne ani jeho naděje.

A právě dnes, v den jeho devatenáctých narozenin, vzhlížel k obloze, k těm malinkým hvězdným nadějím a přál si zázrak. Dospělí vždy chtějí zázračné řešení svých problémů, ačkoliv na zázraky nevěří. Atlas byl jiný. Věřil, že pokud bude dostatečně věřit, tak dokáže změnit svůj osud.

Přál si, aby se jeho rodiče vrátili a řekli, že ho měli vždycky rádi, i když věděl, že to není pravda. Rodiče ho nechtěli, nikdy se o něj doopravdy nestarali. Atlas nikdy nepoznal pravou lásku, ačkoliv v ni věřil více než kdokoliv jiný. A když si sfoukával devatenáct svíček na velkém dortu, co si dnes koupil, přál si lásku.

...

Atlas si prohrábl své krátké hnědé vlasy, potlačil slzy a znovu se ze svého balkónu zadíval na oblohu. Inkoustová modř se mu vpíjela do kaštanově hnědých očí. Po tváři mu stekla slza, a i když to poslední, co chtěl, bylo se teď rozplakat, tak plakal. Lidé říkají, že muži nepláčou, ale Atlas si pomyslel, jak moc je toto tvrzení hloupé.

Pak už se sesunul k zemi a opírajíc o zeď si sundal brýle a plakal. Plakal, protože nechtěl být sám, nikdy. Ale nevěděl co nebo jak dělat. Byla to bezmoc, která ho užírala zevnitř. Bezmoc, že se s ním nikdo bavit nechtěl, protože ho všichni odsuzovali za to, kým je. Za to že má hlavu v oblacích a nos v knihách.

Za nedlouho jeho pláč ustal. Ale cítil se stejně prázdně jako obvykle. Vždy se snažil být silný, ale uvědomil si, že nemá být pro koho silný. A najednou nechtěl nic jiného, než skočit z balkónu dolů a celý jeho zkažený život ukončit. Ale jak tam tak stál tak si uvědomil, že to nedokáže. Pořád ještě nezažil lásku. A o tu šanci se nechtěl připravit. Chtěl být silný aspoň sám pro sebe

Usmál se na sebe do zrcadla a výraz v očích měl teď odhodlaný. Až poté, co si lehnul do postele, tak skutečně pocítil, jak je unavený. Zavřel své pořád ještě trochu rudé oči a nechal se unést do říše snů.

Probudila ho však podivná rána. A v tu chvíli ji uviděl. Stála před ním ta nejkrásnější dívka, jakou kdy viděl. Černé rovné vlasy jí splývali až do pasu a nádherně kontrastovali s její bledou pokožkou. Dívka na něj chvíli upřeně hleděla svýma jasně modrýma oči a poté se usmála.

,,Ahoj, já jsem Nanna."